Porodní příběh Viktor

VIKTOR 

Termín porodu je stanoven na čtvrtek 18. 4. Den předtím jdu na kontrolu do nemocnice, vše je v pořádku a prý už teď mám chodit každý druhý den. To sakra nechci, snad se mi tedy podaří porodit co nejdřív.

Cestou z porodnice se stavuji v práci a zjišťuji, že tam budu muset znovu ještě odpoledne. Tak to spojím s vyzvednutím Mikyho z gymnastiky. Celé odpoledne chodím na velkou, když jdu i na záchodech na stadionu, už tuším, že se to brzy semele. 

Chození na velkou pokračuje celý večer, do toho mám občas stah. Jsem tedy pěkně nervózní, jak na jehlách. Už aby děti zalehly, vůbec s nimi nedokážu mluvit a s Milanem taky ne. Nic mu o známkách blížícího se porodu neříkám, aby aspoň on byl v klidu. Pokouším se dovolat Mileně, ale ta má hlasovou schránku. Sakra! Milan mi mimochodem oznamuje, že není žádná teplá voda, děti ji vyplácaly. Dvakrát sakra, jak to, vždyť jsem říkala, že kolem termínu porodu musím stále mít dost teplé vody? Milan na to prý ZAPOMNĚL a bojler dal na minimum, zdálo se mu, že je teplé vody MOC. Tak prý PARDON. Zuřím, to nám to pěkně začíná. 

Konečně jdou děti spát a Milan na comp. Dovolala jsem se Mileně, říká mi, že se ještě asi budu muset vyspat, že to možná přijde nad ránem. Jsem klidnější, že se mi s ní podařilo navázat spojení. Jsem v kuchyni, připravuji si, co mi ještě schází - hrnec s gumou na pupečník, žehlím také v předklonu nad gaučem spoustu plen, až mě z toho bolí záda. Jdu si lehnout, nemohu spát, břicho pracuje, ale ještě to není ono. V noci se nakonec "nic nestane", ale spala jsem málo, tak 3 - 4 hodiny. 

Ráno oznamuji Milanovi, že to bude asi dnes. Vypuzovací síly jsou stále v provozu, takže já stále dost často na záchodě. Odchází zátka. Jdu si ještě lehnout, musím si po té noci a před porodem odpočinout. Informuji Milenu a domlouváme se, že až se to rozjede, zavolám. Cítím se nervózně - bude to tortura? Nebo tentokrát ne?

Den je zvláštní svou nabitostí - Míša z práce mi volá, že dnes proběhne stěhování kredence - odpoledne by s ním k nám přijeli (to odmítám), Miky má třídní schůzky (Milan se z nich omlouvá), Milan je domluvený s hasiči na stěhování čehosi, co u nás dlouhodobě skladují ve stodole (to ruší) a pro Mikyho se stavuje Pepík, ale Milan ho posílá pryč, že dnes ne. Zneklidňuje mě to trochu - co se to děje, podaří se mi dnes vůbec uhájit hrad domova s potřebným klidem a soukromím?

Teprve v půl čtvrté odpoledne usuzuji, že mám pravidelnější stahy, cca po 5 minutách. Domlouvám se s Milenou, že za půl hodiny vyrazí a jdu si dát vanu. Milan sedí na stoličce vedle mě, držím se ho za ruku, je mi tak smutno, jsem v tom sama a musím to zvládnout sama. Ať už přijde cokoli. Ve vaně však vše ustává, stahy po 10 min. Pak najednou Milena stojí ve dveřích koupelny a já jsem rozhodnutá vylézt ven. Sedíme v kuchyni, povídáme si, tedy spíš ona s Milanem, já nemám na konverzaci náladu. Děti koukají na DVD, dneska můžou všechno, hlavně, když mě nebudou rušit. Stará se o ně výhradně Milan. Domlouváme se, že se Milena půjde projít. Vyráží v šest a vrací se v sedm. V této době opět kontrakce zpravidelňují a sílí. Zvonek, přišla Markéta, prý mám podepsat asi 20 dokumentů, je třeba mít to připravené před inspekcemi kvality soc. služeb. Doprčic, no to už mě teda štve, ale chvatně podepisuji, zvládnu to mezi dvěma kontrakcemi. Po návratu Mileny to brzy nabírá slušné obrátky. Milan je s dětmi někde v druhé části domu, já jsem s Milenou v kuchyni. Při stahu mi vždy připlácne na záda termofor, to je dobré, pomáhá to proti křížovým bolestem. Mezi kontrakcemi hledím proskleným oknem v kuchyni na horizont, připadám si už pěkně mimo, je to stav klidu a stažení se do sebe, pocit, jako by člověk stál sám na vrcholu hory a pozoroval, jak jemný vítr hýbe vším, co je v krajině poddajné. A všude to ticho, jen zvuk větru na stéblech trávy. Slyším, že moje řeč je setřená jako řeč lidí pod vlivem drog. Hledám vhodnou polohu, nejdřív klečím, nakonec mám ale v kleku kolena daleko od sebe a zároveň skoro sedím na zemi, opírám se o gauč. Bolest není velká, stále to zvládám dobře. Pouze po jediném stahu ze mě samovolně vylétne "doprdele". Představuji si, jak se prcek tlačí dolů a snažím se mu v té cestě nebránit žádnou křečí. Stále si uvnitř udržet to uvolněné ANO, aby dítě mohlo projít. Celou dobu cítím tlak na konečník, mám ho možná podrážděný s předchozího vyprazdňování. Když jdu ale na záchod, nic už ze mě nevychází. Jsem rozhodnutá, že už tam znovu nepůjdu a říkám Mileně, že se možná po.... Nezdá se, že by jí to nějak vadilo, ale myslí si, že ne, že už opravdu není, co by ze mě mohlo vyjít, kromě dítěte. 

Vidím, že Milena dala ke kamnům nahřát pleny a ručníky, hm, tak to už asi jdeme do finále. O chvíli později cítím prasknutí plodové vody, mám z toho radost, už jsme asi skoro v cíli. A pak, dalším stahem, se dere ven hlava, Milena se mě snaží brzdit, prý pomalu a mám si vydechnout, ale zabrzdit to absolutně nejde, protože tělo vypuzuje Viktora samo, bez mého přičinění. Hlavička už je tedy venku, Milena říká, abych při dalším stahu zatlačila. Čekáme. Pak tedy zatlačím, ale mám pocit nějaké nepatřičnosti, toto jsem nikdy nedělala, jako bych do porodu vnášela něco, co tam být nemusí a asi ani nemá. A tak to znovu nechávám na hladkém svalstvu, které samo ohromnou silou dítě vypuzuje ven. Cítím, jak ven klouže ramínko a pak už celý zbytek nového člověka. Milena říká "vemte si ho" a já skoro křičím "ne, teď ne!", protože se potřebuji párkrát volně nadýchnout. Volá tedy Milana, ten ale neslyší, mají s dětmi puštěnou muziku a jsou za dvojími dveřmi. Už, už si ho vezmu, už jsem připravená. Pupečník okamžitě dotepává, Milena ho přestřihne a já rychle porodím placentu. Milan, který se mezi tím - nevím jak - objevil, jde zavolat děti, je něco po čtvrt na devět, když se shlukují kolem nového sourozence. Prohlížejí si ho se směsí zaraženosti, zvědavosti a nadšení.