sobota 20. února 2016

Porodní příběhy Petra


Milí přátelé,
na určitou dobu se stávám součastí porodních příběhů, zde máte možnost nakouknout pod pokličku života.Každý tvoříme svůj jedinečný příběh!
Upřímně děkuji Petře i její rodině za sepsání a  závěrečnou rodinnou fotografii.
Ostatní foto:  fotogalerie Milena








Z došlé pošty:

Dobrý den Mileno,

s velkou radostí Vám můžu oznámit, že dnes se mi konečně podařilo dokončit můj porodní příběh :-) S čistým svědomím můžu říci, že to  byl můj nejdelší a nejobtížnější porod, ale výsledek nakonec snad stojí za to. Psala jsem jej po částech, více než týden a bylo to překvapivě silné. Za dva týdny jedu na workshop Michaely Mrowetz "Léčba osobní děložní historie" a toto pro mě byla celkem dobrá příprava. Urovnala jsem si, kde mám ještě stále bolavá místa a na čem můžu zapracovat. Příběh můžete zveřejnit s plným jménem i s fotografií, kterou přikládám.

V mých příbězích máte nezastupitelnou roli - vnímám Vás především jako silnou ženu, která je oporou jiným ženám a za to Vám patří velký dík!

S pozdravem

Petra Chvátalová s rodinou






Mé porody

Je mi 12 let a maminka mi vypráví o tom, jak jsem přišla na svět: bílé nemocniční zdi, nepříjemný personál, bolest, odloučení, bezmoc. Začínám chápat, proč se ženy bojí porodu. Nebojím se bolesti, ale toho, že budu muset do nemocnice. Cizí lidé na mě budou sahat, budou mi brát mé dítě… Jako dvanáctiletá dospívající dívka prostě nemůžu pochopit, proč matka a dítě nemohou být spolu. Je přeci jasné, že když se mi narodí miminko, tak ho budu chtít hladit, chovat, objímat… Celé mé dospívání se zabývám otázkou, jestli je horší rodit, nebo jít na vojnu…
Je mi 16 a v časopise si čtu článek o domácím porodu. Vše dává smysl. Nemusím přemýšlet, proč ženy chtějí rodit doma – je mi to naprosto jasné.
Je mi 20  a začínám studovat porodní asistentství. Od začátku trošku vybočuji z řady – ptám se, proč se provádějí rutinní zásahy, zajímám se o alternativní postupy. Některým lékařům na praxi se to nelíbí. Za trest musím psát domácí úkol o tom, že nebudu drzá. Na škole se seznamuji se spolužačkou Petrou – je dula, doprovází k domácím porodům. Zajímá se o porod jako o přirozený proces.  Po několik dalších let je mojí velkou inspirací, studnicí vědomostí, oporou, nakonec i svědkyní na mé svatbě.
Je mi 23 let. Jsem poprvé těhotná. Těhotenství si užívám. Cítím se skvěle, zdravě jím, sportuji, medituji, těším se na porod. Ani nepřemýšlím o jiné možnosti, než o domácím porodu. Manželovi domácí porod připadá nebezpečný. Často se přeme, občas dojde i na slzy. Snažím se mu předkládat různé informace o domácích porodech. Nakonec ho beru k porodní asistentce, která má s domácími porody zkušenost. Trpělivě odpovídá na všechny manželovi dotazy. Z jejích odpovědí je znát jistota a zkušenosti. Čas ubíhá. Začínám se vzdávat myšlenky na domácí porod. Na závěrečném setkání kurzu předporodní přípravy se můj muž postaví a před dvaceti jinými lidmi prohlásí, že svoji ženu podpoří v jejím rozhodnutí rodit doma. Pláču. V duchu děkuji moudré porodní asistentce. 
Blíží se termín porodu. Dítě je stále otočeno koncem pánevním. „Jako prvorodička s koncem pánevním budete stejně rodit sekcí“, dozvídám se při jedné z návštěv u lékaře. „Jedeme do Vrchlabí“, reaguje na to můj muž. Tak tedy jedeme do Vrchlabí, do porodnice, která byla svého času vyhlášena svými přirozenými porody. Trávím zde krásný týden se svojí kamarádkou ze studií. Chodíme po horách a při našich túrách vtipkujeme o tom, že pupečník v případě potřeby podvážeme tkaničkou od bot. V sobotu přijíždí manžel, který se ale už v pondělí musí vrátit do práce. Ok, musím tedy porodit v neděli. V 6 hodit ráno mi odtéká plodová voda. Pomalu se vydáváme směrem k porodnici - já, můj muž a kamarádka Petra. Nic moc se neděje, jen občas mi ztvrdne břicho. Ukládají mě tedy na pokoj a já odpočívám. V duchu myslím na ženu, u jejíhož porodu jsem byla v rámci praxe. Přesto, že nás na škole učili, že porody koncem pánevním bývají dlouhé a rizikové, tato žena porodila velmi rychle. To by se mi tak líbilo… Břicho tvrdne více a častěji, ale stále je to velmi příjemné… potřebuji jít na stolici. Na záchodě se mi chce tlačit, tak párkrát zatlačím. Vracím se na pokoj. Přichází mě zkontrolovat porodní asistentka. Postavím se a je tu první kontrakce, kterou musím prodýchat. Asistentka mě vyšetřuje a najednou vidím, že znervózní. „Zašlá branka, už nevstávejte, musím zavolat pana primáře“, slyším říkat asistentku a začínám se usmívat. Mám radost, že vše jde tak rychle.





Najednou je kolem mě spousta lidí. Moc je nevnímám. Pořád se mnou něco dělají – napíchnout žílu, zvednout nohy, nasvítit… Nechci oxytocin. Nechci rodit na zádech. Nechci nástřih hráze. Nástřih si „uhádám“, z lehu mi lůžko pohotově zvedá manžel, oxytocinu se neubráním. Najednou je trapné ticho, uvědomím si, že kontrakce ustali, kolem mě stojí spousta lidí, kteří na mě koukají a čekají… Potom si sestra všimne, že mám ruku zohnutou tak, že mi oxytocin do žíly nekape. Napraví to tím, že mi ruku natáhne a zvýší rychlost kapání. Kontrakce se vracejí. Nejprve jsou příjemné, já se mezi nimi usmívám, cítím se jako ve snu. Najednou začínám cítit, že se vše ubírá nějakým špatným směrem. Ztrácím kontrolu nad svým tělem. Vnímám, že to, co se děje, není přirozené. Přichází velmi silná kontrakce a já se vědomě rozhoduji tlačit – snad proto, abych se zavděčila všem těm lidem, kteří tu stojí a koukají na mě a čekají… Tlačím se zatajeným dechem. Tlačím dlouho, velmi dlouho a najednou si uvědomuji, že omdlévám. Probudím se a nevím, co se děje – nevím, jestli jsem dítě už porodila, nebo ještě ne. „Co mám dělat, mám tlačit? Ptám se lékaře. „Vy už nedělejte nic“ dostává se mi odpovědi. Pochopím, že je porozené tělíčko a teď se ze mě lékařka pod vedením primáře snaží dostat hlavičku dítěte. Celé to sleduji, a působí to až komicky. Personál se mezi sebou baví, jako bych tam ani nebyla – radí se o tom, jak to dítě porodí… nakonec je dítě venku. Instinktivně natahuji ruce. Sestra, která dítě odnáší, si toho všimne a milosrdně mě nechá děťátko pohladit po zádech. Potom jej pokládá na stůl a ošetřuje jej. „Co se nám narodilo?“, ptám se. „Je to kluk, odpovídá mi kamarádka. Personám na mě nereaguje. Rozpláču se: „Dejte mi ho, chci ho mít u sebe“. „Ještě chvilku“, slyším odněkud. Nejdelší a nejbolestivější chvilka v mém životě. Konečně jsme spolu. Začínáme se poznávat, tulíme se spolu – celé 3 měsíce mám syna neustále v náručí. Tolik času jsme potřebovali, abychom dohnali těch prvních pár minut.


Je mi 26 let. Můj syn mi jednoho sobotního dopoledne oznamuje: "Maminko, máš v bříšku miminko a je to holčička Monička". Za několik dnů zjišťuji, že jsem podruhé těhotná. Těhotenství je náročnější, než to předešlé, přesto si jej užívám. Opět se setkávám s naší porodní asistentkou. Jelikož je od nás vzdálená 200 km, bavíme se i o možnosti, že nestihne přijet. 
Je neděle dopoledne. Začíná mi občas tvrdnout břicho. Odpoledne mám jít se sestrou a synkem plavat. Přemýšlím, že to přesunu na dopoledne - co kdyby se porod odpoledne rozjel? Venku začíná jaro a já mám velkou chuť vyrazit do přírody. Volám manželovi, aby přijel, že se chci jít projít. "Né, nerodím, jen chci jít na procházku", říkám mu do telefonu. V klidu oblékám sebe i synka, manžel přijíždí, jdeme do lesa. Stále mi občas ztvrdne břicho. Je to velmi příjemné. Napadne mě, že bych si mohla jen tak, z legrace, změřit časové intervaly. Prosím manžela, aby hlídal čas. Najednou vidím zděšení v jeho očích: "Máš to po pěti minutách, volalas asistentce?" Dochází mi, že už se asi opravdu něco děje a volám asistentku i kamarádku Petru. Pomalu jdeme k autu a jedeme domů. Po cestě mám jednu nepříjemnou kontrakci. Doma manžel začíná vařit polévku pro porodní asistentku a já se jdu osprchovat. Říkám si, že si dám sprchu a začnu si pomalu chystat "hnízdečko", ve kterém bych mohla rodit. Ve sprše přichází opravdu silná kontrakce. Musím si ulevit sténáním. Manžel na mě volá z kuchyně: "Nerodíš už?" "Nevím!", odpovídám já. Sahám si mezi nohy a nahmatám hlavičku. "Asi ano", volám zpátky do kuchyně. Manžel vypíná polévku a přichází právě včas, aby chytil dítě do svých rukou. V tom přichází do koupelny syn, který si celou dobu hrál naprosto v klidu v obýváku - jakoby věděl, že se děje něco neobvyklého. "Máš setřičku", říká mu manžel. "Jé, ta je špinavá! A už mi dáš to mlíko?", ptá se syn, kterého jsem přestala před pár měsíci kojit a slíbila mu, že až se miminko narodí, může se zase přijít napít mlíčka. Beru dceru do rukou, poprvé se jí dívám do očí a vidím v nich naprosto vše - oči má doširoka otevřené, je naprosto klidná a já vím, že ona ví... Potom se na mě usměje. Tak tohle je láska. Naprosté souznění duší. Od té chvíle jsme spolu stále na jedné vlně. Až dodnes. Navždy.
Přesouváme se do ložnice. Přijíždí kamarádka Petra, potom porodní asistentka. Vše jde úplně mimo mě. Jsem jen já a moje dítě. Celý svět je jakoby v mlze. Nepotřebuji nic vnímat, jen se věnovat dceři. Všude je zvláštní klid. Všichni našlapují po špičkách. Nikdo nechce rušit ten posvátný okamžik. Cítím se jako Bohyně. Znovu za mnou přichází syn. Beru ho k nám do postele. Jen tak mimochodem mě asistentka prohlédne a porodím placentu. A potom už jen odpočívám a jsem se svými dětmi.



Je mi 27 a jsem potřetí těhotná. Krátce před otěhotněním se dovídám, že maminka je nevyléčitelně nemocná. Během celého těhotenství se jejím zdravotním stavem trápím. Opět navštěvuji naši porodní asistentku. Téměř celou návštěvu řešíme můj psychický stav. Asistentka velmi dobře ví, že porod je především záležitostí psychiky. Pomáhá mi urovnat si myšlenky a stanovit si priority.
Když mám přibližně měsíc do vypočítaného termínu porodu, stav mojí maminky se hodně zhoršuje. Ptám se lékaře, zda se maminka dožije narození svého dalšího vnoučete. „Raději s tím moc nepočítejte“, zní jeho odpověď. Snažím se nějak dostat do pohody, naladit se na porod…. Moc mi to nejde. A najednou dostávám ten správný kopanec: „V psychickém stavu, v jakém právě jste, to nevidím na domácí porod“, říká mi moje porodní asistentka. „Tak to tedy ne! Domácí porod si vzít nenechám“, říkám si já a konečně se dávám „do pohody“.
Do vypočítaného termínu zbývají dva týdny. Budím se kolem třetí hodiny v noci a odtéká mi plodová voda. „Tak je to tady“, říkám si a znovu zažívám ten zvláštní pocit – vím, že již brzy budu držet naše další dítě v náručí. Těším se jako malá holka. V tom se vzbudí dcerka. Sedí na posteli, nepláče, nemluví, jen prostě sedí a čeká. Asi tuší, že dnes se stane něco velkého. Znovu si léhám a předstírám, že spím, abych ji uspala. Dcerka je takto vzhůru asi 3 hodiny. Nad ránem konečně usíná a já si jdu napustit vanu. Břicho jen lehce tvrdne, opět je to velmi příjemné. Čtu si časopis, který jsem si včera koupila, pojídám čokoládu, nechávám si nalít sklenku červeného vína, na které nakonec ale nemám chuť. Je mi strašně dobře. Připadá mi zvláštní, že ještě dnes bude naše dítě venku z břicha a já si tu tak klidně sedím ve vaně a čtu… Manžel nakoukne do koupelny a ptá se mě, jak často mám kontrakce. „Tak teď mám jednu…“ odpovídám naprosto klidně – nejsou to kontrakce, které jsem tolikrát viděla na své praxi v porodnici, kdy ženy křičí, dýchají, omdlévají…. „Tak teď mám další“, hlásím opět naprosto klidně z koupelny. V tom manžel vbíhá do koupelny a hodně rozrušeným hlasem mi říká: „Máš to po čtyřech minutách, když to takhle bylo minule, Monička byla do hodiny na světě!“ To mě upřímně rozesměje. Do hodiny? To těžko! Mezitím slyším, jak manžel z kuchyně telefonuje porodní asistentce a do telefonu jí popisuje cestu. Z hlasu poznávám, že je hodně rozrušený. Rozhodnu se vylézt z vany a jít ho uklidnit. Když se dostanu do vertikální polohy, začínám chápat, proč je manžel tak rozrušený – přichází první opravdu silná kontrakce. Přicházím do kuchyně a chci manželovi vysvětlit, že se ještě nic moc neděje, že může být klidný, když v tom přichází další silná kontrakce. Moc jsem ho nepřesvědčila. Zavírám za sebou dveře a říkám, aby mě nikdo nerušil. Opřu se o vanu, stojím se široce rozkročenýma nohama. Další kontrakce – přicházejí teď krásně jedna za druhou. Je mi jasné, že jediné, co teď musím udělat, aby se dítě mohlo narodit, je dřepnout si. Ještě jednu kontrakci sbírám odvahu a při další se vědomě rozhoduji: „Tak teď!“ Jdu do dřepu a mezi nohama se objevuje hlavička. Hned vzápětí vyklouzne i tělíčko a už když jej chytám do svých rukou, poznám pohmatu, že je to kluk. „Takže František“, říkám si v duchu a potom už je opět vše tak trochu „v mlze“. Přichází dcerka a kouká na mě a na dítě. V tom začne František plakat a Monička sebou trhne – takový projev asi od tak malého uzlíčku nečekala. Uklidňuji ji a objímám ji. Přichází manžel. Teď už klidný, že je vše v pořádku. Za chvíli přijíždí porodní asistentka. Opět vše probíhá naprosto v klidu. Všichni respektují tu zvláštní posvátnost těchto okamžiků. Přesouvám se do postele. Přichází i nejstarší syn a je trošku rozmrzelý z toho, že jsme mu včera neřekli, že se dnes miminko narodí. Snažím se mu vysvětlit, že to ještě včera nikdo nevěděl… Ležím v posteli se všemi dětmi a manžel nás obletuje… Asistentka jej ponouká, aby nás vyfotil. Já si ani neuvědomuji, co je na tom okamžiku tak zásadní. Dnes jsem moc ráda, že tuto fotku máme. Říkáme jí doma „reklama na domácí porod“. A opravdu – vyzařuje z ní něco nepopsatelného – láska, energie, klid, jedinečnost,… Potom už zase jen ležím a užívám si ten krásný klid, tu péči a lásku, kterou mě všichni zahrnují. Vlastně na domácích porodech mám asi ze všeho nejraději ten pocit „po“.



Je mi 32, jsem počtvrté těhotná. Hurá – těhotenství je velmi chtěné, očekávané,… Moc se mi tomu ještě nechce věřit – „Tak konečně jsem zase těhotná…“ Pomalu mi to začíná docházet. Dívám se do kalendáře a počítám si, že se miminko nejspíš narodí ve znamení blíženců… Druhý den ráno jdu na záchod a při utírání vidím na papíru krev. „Jen klid, to nemusí nic znamenat“, říkám si v duchu, ale moc se mi nedaří se uklidnit. Odvážím děti do školky, a když odcházím směrem k autu, cítím, že krve teče docela hodně. Do očí se mi derou slzy. Několik následujících dní si připadám jako na houpačce. Neustále se sleduji a snažím se situaci vyhodnotit. Když špiním jen málo, raduji se, že to bude v pořádku, když je krvácení silnější ztrácím naději. Nechci jít k lékaři – chci se vyhnout všem těm vyšetřením, zákrokům, nátlaku… Po několika dnech mi dochází, že jsem psychicky na dně – prostě nezvládám jen tak v klidu čekat, jak se situace vyvine. Možná proto, že po tomto těhotenství jsem toužila už celkem dlouho, možná prostě jen proto, že jsem netrpělivá. Nejvíce mi vadí, že nevím, jestli se mám radovat, že jsem těhotná, nebo být smutná, že těhotenství není v pořádku. 
Opakované odběry hcg ukazují, že se těhotenství pravděpodobně nevyvíjí tak, jak má. Paradoxně cítím úlevu – konečně vím, na čem jsem. Gynekoložka se mě ptá, zda chci situaci řešit tak, je u nás zvykem – tedy revizí, nebo chci počkat na samovolný potrat. Vážím si jejího přístupu, protože jsem předpokládala, že se s ní budu muset dohadovat o tom, že revize pro mě nepřipadá v úvahu. Domlouváme se tedy, že za ní přijdu za týden na kontrolu.  Odcházím domů a v hlavě si rovnám myšlenky. Kupodivu necítím smutek, spíše naopak – mám radost z toho, že se mi podařilo otěhotnět a děkuji svému tělu, že je tak moudré, že ukončilo těhotenství, které by pravděpodobně tak jako tak skončilo. Večer začínám přemýšlet, jak takový potrat doma asi probíhá. Gynekoložka mi jej popsala jako silnou menstruaci. Hledám informace na internetu. O domácích porodech je zde už celkem dost informací, ale domácí potraty, zdá se, jsou stále tabu. Nakonec přeci jen nějaké příběhy a zkušenosti žen najdu.
Za týden jdu na kontrolu. Lékařka je trochu nervózní z toho, že děloha není stále prázdná, ale já už vím, že některé ženy čekají na přirozený potrat i několik týdnů, proto jsem klidná. Domlouváme se tedy, že opět zkontrolujeme hgc a já se ozvu, až se něco začne dít.
Druhý den mi zvoní telefon – volá mi moje gynekoložka. Mám prý najednou zvýšenou hladinu hcg, což může značit spoustu různých komplikací – jednou z nich může být například vícečetné těhotenství, mimoděložní těhotenství nebo choriokarcinom (zhoubný nádor). Lékařka mě důrazně nabádá k tomu, abych si zašla do nejbližší porodnice a nechala si udělat kontrolní ultrazvuk k vyloučení mimoděložního těhotenství. Ona prý od tohoto okamžiku „dává ruce od mého případu pryč.“ Jsem trochu bezradná. Volám manželovi, popisuji mu situaci. Cítím, že má o mě strach. Slibuji tedy, že do nemocnice zajdu. Když vcházím do ordinace, mám jasnou představu o tom, co chci a co ne. Popisuji lékaři svoji situaci, ale zdá se, že mě moc nevnímá. Důležité je pro něho to, co má napsáno na papíře od mé gynekoložky. „No, takže je to zmlklé těhotenství, zítra ráno přijďte nalačno, uděláme Vám revizi.“ „Já bych ale ráda ještě počkala, teď na revizi nechci“. „Tak podívejte se, tady není na co čekat – těhotenství je evidentně zmlklé a pokud neuděláme revizi teď, přijdete za dva týdny stejně a ještě nás budete prosit, abychom Vám tu revizi udělali. Ta placenta je prostě už moc velká, to se samo neodloučí, vroste Vám to do dělohy a potom skončíte se zánětem, neplodná,…“, dál už jeho slova nevnímám a lituji, že jsem do nemocnice vůbec šla. Vycházím z ordinace, kde mě okamžitě popadne sestra, odebírá mi několik zkumavek krve a do ruky mi strká velký štos papírů. Začíná na mě chrlit: „Toto vyplňte na první straně, tady jen tu hlavičku, tady to podepište, tohle si přečtěte, tady vyplňte rodné číslo. Zítra se tu hlaste v 7:00!“
Doslova vybíhám z nemocnice a vím, že tady mě už nikdo nikdy neuvidí. Volám své porodní asistentce. Popisuji ji svoji situaci a ptám se, co dělat. Odpovídá mi otázkou“Petro, co chcete VY?“ Moje odpověď je jasná: „Chci zůstat doma!“ „Pak tedy zůstaňte doma“. Nakonec mi vypráví příběh jedné své klientky, která potratila doma. Vše zvládla a nakonec k ní asistentka jela k dalšímu domácímu porodu. To mi dodává odvahu a hlavně klid.
Dva dny na to mě začíná intenzivně pobolívat v podbřišku a špinění přechází v krvácení. Raduji se, že se věci konečně dávají do pohybu. Cítím se hodně unavená, tak si jdu po obědě lehnout. Ležím celé odpoledne, jsem slabá jako moucha. Večer uložím děti a najednou cítím zvláštní příval energie. Chci se jít projít. Chodím přírodou a cítím, jak moje tělo pracuje. Mnohem více než silnou menstruaci mi to připomíná porod – zřetelně cítím kontrakce, několikrát cítím nucení na tlačení a tak tlačím. Najednou se zastavím uprostřed polí. Zvláštní pocit. Pláču a loučím se s miminkem. V duchu mu říkám, že až bude chtít, může se k nám vrátit. Potom mi to vše dojde: tohle celé není o mě. Potrat není žádný trest. Já jsem neudělala nic špatně. Je to DÍTĚ, které se rozhodlo k nám přijít a teď zase z nějakého důvodu musí zpět. Já jsem tu vlastně jen pozorovatel a můžu jen s pokorou přijímat věci tak, jak jsou. Není mi dáno do nich zasahovat. S tímto pocitem se vracím domů. Jdu na záchod. Zatlačím a cítím, že ze mě něco vychází. Do papíru zachytávám plodové vejce. Chvilku jej držím v rukou, prohlížím si jej. Potom se oblékám a jdu jej zakopat na zahradu pod starý ořech.









Najednou se cítím velmi silná a vyrovnaná. Jsem na sebe hrdá, že jsem se nenechala semlít systémem a nešla do nemocnice. Díky tomu jsem měla dostatek času na to, abych si mohla urovnat své myšlenky. Díky tomu jsem se také mohla důstojně s dítětem rozloučit. A díky tomu také dnes můžu říct, že domácí potrat pro mě byl velmi posilujícím zážitkem, který, stejně jako porody, patří do mé reprodukční historie.

Já jsem Petra
Já jsem Milena

Midwifery

WHO support of midwifery Infographics The case for midwifery What is midwifery? Midwifery is "skilled, knowledgeable ...