Porodní příběh z kraje pohádek Rumcajse a Manky

Miminko narozené v autě

Děti se rodí v bezpečí svých matek a porodních asistentkek v jakémkoliv  prostředí, třeba i  v autě, přečtěte si příběh miminka, které se takto narodilo  v kraji pohádek Rumcajse a Manky při úsvitu slunce cestou do Vrchlabské porodnice.

J i č í n s k ý   ú s v i t

porodní příběh

Snažili jsme se o děťátko. Sedm let. S mým mužem jsme oba založením umělci, tak jsme vůbec nepochybovali o svém tvůrčím potenciálu vybudovat rodinu a plodným způsobem naplnit naši lásku. Navíc jsme jeden z těch párů, kterým se poštěstilo vytvořit si hluboce důvěrný a láskou naplněný vztah.  Pracovala jsem v té době jako kulturní manažerka a práce mne často odváděla mimo domov. Často jsem si dělala legraci, že ve dnech ovulace dělí mne a mého muže přinejmenším oceán nebo alespoň několik států na kontinentu.

Čas utíkal a miminko nepřicházelo. Ve třiceti sedmi letech jsem poprvé pomyslela na to, že bychom se měli nechat lékařsky vyšetřit a zjistit, zda někde není fyzický neprojevený problém. Ačkoli jsem příznivec spíše přírodních metod a alternativní medicíny - studovala jsem shiatsu a systém čínské medicíny, nějak jsem si uvědomila, že čas čekání skončil a je třeba proaktivně hledat řešení a odhalit bloky, které početí brání. Lékařská vyšetření potvrdila mou intuici. Oba jsme byli po fyzické stránce naprosto v pořádku. Bylo mi skoro 38 let a poprvé jsme se začali vážně bavit o umělém oplodnění. Nebyla to cesta k rodině, do které bychom se zrovna hrnuli, nicméně když se ukázalo, že pojišťovna přispívá na celý proces jen do 39 let věku pacientky, rozhodnutí na sebe nedalo dlouho čekat. Na doporučení přátel jsme se odevzdali do péče GESTU - reprodukčního centra na Praze 5. První IVF cyklus nevyšel a přitom jsme oba nějak cítili, že miminko je už velmi blízko.

Nesli jsme neúspěch velmi těžce. Na pravidelném ošetření kraniosakrální terapie, kam pravidelně docházím, se mi terapeutka podívala do očí a řekla, že v tom neúspěchu bude něco jiného. Místo obvyklého ošetření jsme spolu přes hodinu dělali rodinné konstelace. Energie v místnosti doslova proudila a opravovala nešťastné záznamy v informačním poli rodiny, do které se mému děťátku zjevně nechtělo, emocionální zátěže v rodině zejména v mateřské linii byli silné. Po terapii jsem měla pocit, jakoby z mého solaru někdo odvalil velký kámen, který tam visel od dětství, jen už jsem ho vlastně ani nevnímala. Cítila jsem dokonce až mírnou euforii a najednou jsem si byla naprosto jistá, že cesta pro miminko se uvolnila.

Byly Vánoce a v březnu mě mělo být 39 let. Seděli jsme s mužem u Štědrovečerní večeře a vnímali zvláštní přítomnost našich dětí v jejich nepřítomnosti.  Pokud k nám má děťátko přijít cestou umělého oplodnění, čeká nás jeden poslední pokus. Hned po novém roce jsme absolvovali druhý cyklus umělého oplodnění. Byla neděle ráno desátého února, začínal nový čínský rok Hada, a já jsem si udělala v sedm ráno těhotenský test. Dvě modré čárky mě dojaly k slzám.

Těhotenství probíhalo velmi dobře. Cítila jsem se jako omámená tím zázračným procesem, který skrze mne probíhal. Vnímat, jak se děťátko postupně vtěluje do toho světa, bylo magické. Byla jsem odmalička baculatá holka, ale teď jsem zjistila, že mé bříško, ono trápení a předmět různých diet a cvičení, je centrem ohromné tvůrčí síly, která mě daleko přesahuje. Proměny mého těla ve mě vyvolávaly obdiv a pokoru zároveň. Narodila jsem se jako žena a teprve teď jsem začala skutečně chápat, jaké to je. Ohromná tvůrčí síla probíhala mým tělem, cítila jsem se celou dobu těhotenství velmi dobře. Děťátko rostlo, hýbalo se, ve spánku jsem s ním cítila velké napojení. A to vše se dělo jaksi samo od sebe. Mimo mou vůli. Byla jsem svědkem toho, jak příroda skrze mne pracuje, jak miminko buňku po buňce roste, neuvěřitelnou rychlostí, jak se moje tělo mění v otevřenou bránu, skrze kterou vstoupí do světa nová bytost. A můj muž mi celou dobu záviděl, že nemůže zažívat totéž. Zároveň jsem vnímala novou kvalitu v našem vztahu, obrovský respekt a až posvátnou úctu, se kterou se ke mě choval. Po dvaceti letech vztahu jsme čekali miminko. Neuvěřitelné a přitom tak přirozené.

Když jsem začala přemýšlet o porodu, vnímala jsem, že nemám spoustu věcí ujasněných. Moje maminka mi ve vyprávěních o svých dvou porodech předala obraz celého procesu, který byl velmi dramatický a ne moc příjemný. Přečetla jsem sice veškerou možnou "porodu přátelskou" literaturu, od Michela Odenta počínaje po paní Inu May Gaskin konče, ale stejně mi vrtalo hlavou v jakém prostředí a za jakých podmínek mám přivést své dítě na svět. Měla jsem diagnostikované dva myomy na děloze a připadalo mi nejisté se pustit do porodu doma, když jako prvorodička nevím, jaké to je. Byl tam takový ten malý strach, co kdyby něco, náhodou… Bydlíme v Poříčanech, vesnici vzdálené 40km od Prahy, ale pocházím z Podkrkonoší. Snad i to mě vedlo k rozhodnutí, že chci jet porodit do Vrchlabí. Reference na porodnici se různily, nicméně pořád to vypadalo jako nemocniční prostředí na české poměry nejvíce přátelské k mamince i dítěti.

Asi pět měsíců před porodem jsem si také vybrala porodní asistentku. Cítila jsem, že chci rodit s někým, pro koho nebudu dalším anonymním klientem na porodním stole. Našla jsem si paní Milenu Dvořákovou a po první návštěvě u ní jsem věděla, že to bude moc prima.  Byla to žena, která si svým profesionálním přístupem i komunikací naprosto získala mojí důvěru i respekt. Jak se porod blížil, jezdili jsme se svým mužem nejen na kontroly do Vrchlabí, ale i za paní Milenou.  Já jsem se pořád cítila dobře a termín se blížil. Na jedné z návštěv u porodní asistentky se můj muž zeptal, co by měl dělat, kdybych náhodou začala rodit v autě. Milena mu na to odvětila, ať na to radši ani nemyslí, že to se děje jen ve filmech. Její komentář jsem pochopila, i já moc dobře vím, že naše myšlenky formují realitu kolem nás. I já jsem se sebou před porodem dost pracovala. Nahrála jsem si pozitivní afirmace z knížky Hypnoporod na MP3 a před usnutím jsem je skoro měsíc poslouchala: "Můj porod proběhne hladce, děťátko ze mne vyklouzne jako po skluzavce, jsem spojená se svou vnitřní silou, jsem otevřená, přijímám bolest….“ Termín porodu byl v sobotu. Celý týden jsem měla bytostnou potřebu být někde venku, v přírodě. Jeli jsme na houby, které skutečně rostly, a já se po čtyřech plazila kapradím a můj muž pořád opakoval, hlavně buď opatrná. Byl čas ořechů, takže jsem se i doma na zahradě protahovala na čtyřech pod stromem a sbírala pěknou úrodu. Ale moje tělo bylo pořád velmi klidné, žádní poslíčci, ani jiné bolesti. Ze soboty na neděli jsem nad ránem cítila v pánvi, že se něco děje. Tlak důvěrně známý z některých menstruačních period. V klidu jsem se otáčela na posteli, abych si uvolnila spodní část páteře a dýchala do pánve. Za tři hodiny bylo po bolesti, ale přesto jsem ráno zavolala porodní asistentce, jestli by se na mě dopoledne nepřijela podívat.

Souhlasila, a před polednem byla u nás. Vyšetření ukázalo, že čípek je plně zavřený a pořád dost vysoko, vypadalo to na porod za dva až tři dny. Domluvily jsme se s Milenou, že si na mírné bolesti pánve můžu dát teplou koupel a uvidíme odpoledne, jak se budu cítit. Lázeň mi pomohla, bolesti byly pryč a venku nádherná slunečná říjnová neděle. Strávila jsem poklidné odpoledne na zahradě a navečer jsme se po telefonu s porodní asistentkou domluvily, že se teď nic neděje, a že si dáme ráno vědět, jak to vypadá. Večer dávaly v televizi nějaký dobrý film a můj muž se asi okolo jedenácté odebral spát a já se dívala dál. Okolo půl jedné jsem pocítila tlak na konečník, a tak jsem šla na toaletu v domnění, že potřebuji na velkou. Když ani po 45minutách tlak neustával. Došlo mi, že už to začalo. Všichni odborníci mi říkali, že jako prvorodička před čtyřicítkou se nemám bát, že něco nestihneme. Prý budu s největší pravděpodobností rodit pomalu minimálně 8 až 12 hodin. Tak jsem zůstávala klidná, nicméně tlak na konečník neustával a dostal rytmus, po 15 minutách vždy zesílil a pak vlna opadla, aby se v dalších 15 minutách vzedmula další, mnohem hlubší. Ve dvě hodiny jsem probudila svého muže, že už to začalo, a že bych radši jela do nemocnice. Podíval se na mě, a protože věděl o předpokládaném čase, který to ještě "má trvat", odvětil: "A nechceš to nechat na ráno?"

Ne, já jsem si byla jistá, že máme jet. V půl třetí jsem zavolala porodní asistentce. Paní Milena spala a vnímala jsem, že naslouchá mému popisu stavu, ale předpokládá, že jako prvorodička trochu přeháním. Aby ne, byla tu ráno… Nicméně dohodli jsme se, že do porodnice vyrazíme a ona vstane a pojede hned za námi. Mezitím se tlak na konečník proměnil v pravidelné vlny bolesti, které vždy naplnily celé tělo a zase ustoupily. Začala jsem hledat úlevné pozice, opírala se o kuchyňskou linku a uvolňovala si, co nejvíce pánev. Než můj muž naložil věci do auta, uběhla další hodina a v půl čtvrté jsem už klečela na všech čtyřech na chodbě v prvním patře našeho domu a říkala si, že musím mezi kontrakcemi najít moment, kdy se zvednu a sejdu schody k autu. Stalo se. Úspěšně jsem seběhla schody a ve dveřích domu, přišla další vlna bolesti a já viděla otevřené dveře od auta a říkala si: “Sakriš, ono se jezdí do nemocnice autem...?“ Vnitřně mě to dost pobavilo, ale vnímala jsem tisíce žen a jejich příběhů a říkala si, dokázaly to ony, dokážu to i já. Po půl čtvrté jsme vyrazili do porodnice. Můj muž mi vzadu v autě vytvořil z dek příjemné pohodlné místo. Kontrakce přicházely se stále větší intenzitou, občas jsem se úplně zanořila do sebe a snažila se přijímat bolest takovou jaká je. Dosud se mi zdálo, že to jde poměrně dobře. Byla jsem pořád klidná a můj muž řídil a dělal mi společnost. Po chvíli volala paní Milena, jak jsme na tom. Popisovala jsem jí průběh, ona mě podporovala v prodýchání bolesti. Pak jsme projížděli Kopidlnem. Bylo půl páté, přesně čtyři hodiny od prvního tlaku na konečník a ve mně se vynořil pocit, že si nejsem jistá, zda tu bolest vydržím a zda porod zvládnu. Najednou se někde z hloubi mé duše ozval hlas, který mě nabádal: "Musíš mít pradůvěru!" To slovo jsem slyšela poprvé v životě. Pradůvěra - netuším, kdo mi to slovo z prostoru mé mysli poslal. "Pusť vše, poddej se tomu, je to jako pozorování velkého vodopádu… pusť to a dívej se, co se bude dít." Moje nejistota zmizela a já se pustila. Do vodopádu, který sestupoval spolu s miminkem středem mého těla dolů k zemi. V tu chvíli volala znovu paní Milena. "Šárko, jak se daří?". Už jsem skoro nemohla mezi kontrakcemi mluvit, Milena mě nabádala k uvolnění a hlubokému dýchání. Pamatuji si větu: "Šárko, prodýchejte to, až přijedeme do Vrchlabí, napustíme Vám vanu a bude to dobrý". Ano, ano, položila jsem telefon a podívala se na čas. Bylo 4:52. Teď si změřím, jak rychle už jdou kontrakce za sebou. Kontrakce přišla, rozvinula svou sílu a najednou praskla plodová voda. Teplý proud polil mé nohy. "Romane, praskla plodová voda". Můj muž se otočil a řekl: "No, a co budeme dělat?" "Nevím, voda může odejít dlouho před děťátkem, nevím, jeď dál".

Další kontrakce byla silná, nedělala jsem vůbec nic, jen jsem si otevírala v mysli i těle, co největší prostor, ve kterém se může bolest rozpustit. Začala jsem cítit pálení uvnitř porodních cest a najednou mi vytanula nějaká porodní debata, ve které jsem slyšela, jak některé ženy říkaly, že když jde hlavička dítěte ven, trochu to pálí. "Romane okamžitě zastav, Rozárka jde už ven, cítím to." "Jasně, ale ty si fofrem sundej kalhoty!". Aha! Byla jsme myslí úplně někde jinde a tato "drobnost" mi vůbec nedošla?! Rychle jsem stáhla manšestráky ke kotníkům. Zatímco se můj muž snažil bezpečně zaparkovat, uvolnila jsem se mezi kontrakcemi a najednou jsem ucítila záblesk blaženosti, onu možnost orgasmického prožití porodu. Bylo to velmi libé, až slastné. Nicméně opět přišel vnitřní hlas, který řekl: "Teď není čas na žádné tvoje potěšení, miminko chce za Tebou ven". A přišla nová velká kontrakce. Můj muž právě zastavil auto. Rozsvítil v autě a oba jsme s úžasem poprvé spatřili týl naší holčičky mezi mýma nohama. Pak přišel ještě jeden stah a malá mi vyklouzla do rukou. "Co mám dělat?" "Podej nám deky a čisté plíny." Intuitivně jsem si malou dala bříškem na předloktí a malinko s ní zatřásla. Ozvalo se malé kňourání a vnímala jsem, jak začala dýchat. Můj muž obešel auto. "Tak co, jak to je?" "My máme miminko, my máme miminko," opakovala jsem stále dokola jako pominutá v pozitivním šoku z té rychlosti, kterou se věci v posledních minutách seběhly. "Tak si ji dej k prsu, ne?" Velmi prakticky mě koučoval můj muž. Vyhrnula jsem si svetr a přiložila malou Rozárku na nahé tělo. Okamžitě se přisála. Pozorovala jsem ji, pozorovala jsem sebe a mého muže, byla jsem uvnitř klidná, věděla jsem, že vše je, jak má být. Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsme přeci jen tady v tom špinavém autě, ale když jsem se podívala na malé tělíčko své holčičky, které bylo bohatě obaleno kabátkem porodního mázku, uvědomila jsem si, že děti přicházejí na svět žít a že příroda vše nachystala tak, aby se tak stalo a ony byly opravdu chráněné i pro porod v přírodě. Jen my civilizovaní lidé, někdy trochu popíráme základní smysl jevů, tak jak jsou přírodou dány. Vše bylo zajištěno, můj muž zatopil v autě, malá i já jsme byly obaleny čistými dekami, Rozárka sála z prsíčka a můj muž šel zavolat paní Mileně, porodní asistentce. Podívala jsem se na hodinky, bylo 5:10. Ve 4:52 to začalo, takže Rozárka doslova vyklouzla na svět za 15min. Neuvěřitelné! My máme miminko! Zřejmě i ona byla netrpělivá během těch 7 let, které jsme všichni čekali na naše setkání.

Když přijela porodní asistentka, vlezla si za námi do auta a zkontrolovala Rozárku. Vše v pořádku.  Milena po dohodě přestřihla pupečník a pak jsme se pokusily o porod placenty. Moc se jí nechtělo ven. Domluvily jsme se, že pojedeme dál do nemocnice a placentu porodíme až tam. Můj muž se mezitím šel podívat, kde to vlastně jsme. Stáli jsme na vjezdu do Jičína. Venku svítalo a já se cítila absolutně šťastná jako nikdy v životě. Kdybychom žili v indiánském kmeni, dala bych své holčičce jméno: Jičínský úsvit. Z Jičína do Vrchlabí to bylo ještě skoro tři čtvrtě hodiny cesty. Ona ranní magická cesta říjnovým úsvitem, kdy slunce probouzelo prvními doteky barevné podzimní listy, a v prostoru krajiny se před námi otevřela stříbřitá silueta hor ověnčená několika mlžnými závoji, byla nejnaplněnějším ránem v mém životě. Naše Rozárka dostala nejlepší bonding, jaký v prvních chvílích života lze.

Ve Vrchlabí nás přijali velmi vlídně. Neslyšela jsem žádné špatné slovo, jen mě překvapila otázka, proč jsme si nezavolali záchranku. Upřímně, mě to vůbec nenapadlo. Nedělo se přece nic, co bych nedokázala zvládnout sama. Tento porodní příběh posílám všem ženám, které mají odvahu věřit svému tělu, svým schopnostem a svému vnímání. Porod je normální a krásné zasvěcení do ženské síly a do poslání ženy. Tento příběh dopisuji těsně před prvními narozeninami své holčičky. Ráda bych sdílela svůj poznatek, že zasvěcování do pradůvěry, pokory a respektu k přírodní moudrosti pokračuje pro mámu po celý život jejích dětí.

Šárka Havlíčková 2. 10. 2014