Porodní příběh
Porod do vody
O porodech do vody jsem poprvé četla už dlouho před tím, než jsem otěhotněla. K vodě mám hodně kladný vztah odmala, proto mě zaujala i myšlenka rození do vody. Do té doby jsem totiž slyšela jenom klasické porodní příběhy kamarádek, plné nepohodlí, dlouhotrvající bolesti a ještě bolestivějšího závěru, po kterém se zpravidla několik dní nemohly hýbat. Nikdy jsem neměla ráda nemocniční prostředí, léky a různá vyšetření, proto jsem se o to více začala zajímat o problematiku přirozených porodů, především těch do vody, v době, kdy jsem otěhotněla. Hledala jsem porodnici, která by tuto variantu umožňovala, překvapivě ale v Praze a blízkém okolí žádná taková porodnice nebyla. Vrcholem nabídky byla volba polohy při porodu a v lepším případě vana pro úlevu při první době porodní. Jedinou přijatelnou možností bylo Kladno, ještě relativně blízké našemu bydlišti. Nakonec náš výběr ale ovlivnili známí, kteří svojí první dceru jeli porodit do Vrchlabí, kde byli velice spokojení. Vedle toho mi i doporučili jejich porodní asistentku, Milenu Dvořákovou, která nás k volbě Vrchlabí nalomila ještě více a nakonec jsme se pro ně rozhodli definitivně. S přibývajícími vyšetřeními v těhotenství jsem byla čím dál tím více ráda, že máme vybranou relativně alternativní porodnici. Několikrát jsem zvažovala i porod doma (a tak trochu v ideálním scénáři doufala, že třeba do porodnice ani odjet nestihneme), protože jsem ale stála především o porod do vody, a ten v prostředí našeho bytu v třetím patře s malou vanou nebyl zrovna lehce proveditelný, myšlenku jsem zase zavrhla.
Asi 3 týdny před porodem jsme se do Vrchlabí jeli s manželem podívat. I přes lehce zastaralý vnějšek působila nemocnice v rámci možností příjemným a domáckým dojmem, personál byl milý a nikdo po mě nechtěl (až na natočení monitoru) žádná vyšetření. Byli jsme domluveni, že přijedeme, až začne porod, nechtělo se nám ve Vrchlabí ubytovávat předem. Mé okolí si sice myslelo, že jsem se zbláznila (z Prahy cesta trvá kolem 1,5 hodiny), já jsem ale byla přesvědčená, že to zvládneme. Velkou výhodou pro mě bylo i to, že na kontroly v posledních týdnech jsem chodila k Mileně a tak bylo všechno jednodušší a příjemnější.
Termín porodu se pomalu blížil a nervozita v okolí se zvyšovala. Já jsem ale (asi jako jediná) zůstávala naprosto v klidu, měla jsem pocit, že do porodu je ještě daleko a cítila jsem se dobře. A intuice byla správná. První kontrakce přišly den přes posledním stanoveným termínem podle ultrazvuku (asi 10 dní po první termínu podle kalendáře). Protože byly po pěti minutách a nijak mi nevadily, považovala jsem je za poslíčky a šli jsme s manželem ještě odpoledne na procházku. Večer už jsem začala pochybovat a pro jistotu dobalila tašky do porodnice. Když jsme si před půlnocí šli lehnout, byla jsem si už jistá, ale doufala jsem, že porod počká do rána. Radši jsem ještě napsala aktuální situaci Mileně a pokoušela se usnout. To už ale nešlo a Milena mi odepsala, že se máme sbalit a že vyrazí k nám. Vyšetřila mě a kolem druhé hodiny ráno jsme odjížděli do Vrchlabí. Oproti očekávání všech byla skoro dvouhodinová cesta dokonce i příjemná, v autě jsem se relativně vyspala a na případné bolesti pomohl termofor s horkou vodou. Když jsme ve čtyři ráno vystupovali ve Vrchlabí, venku byl příjemný chladný vzduch a připadala jsem si, že jsem právě přijela na dovolenou na hory. Sestřička nás zavedla do pokoje s tím, že za chvíli mám přijít na příjem vyplnit papíry a natočit monitor. Na příjmu jsem strávila snad hodinu, podepsala jsem všechno, co šlo a dostala i školení ohledně výběru nejlepší restaurace v okolí s donáškou do nemocnice. V pět ráno na příjmu ještě zřejmě nikdo z personálu nevěřil, že porodím ten den, sestřička mi i nabízela, že se odpoledne můžeme jít s manželem projít do města, protože to asi nebude tak rychlé. Zřejmě jsem byla příliš v klidu a porod na mě nebyl znát. Ze zbytku rána na pokoji si pak pamatuji, že jsem měla potřebu mít pořád otevřená okna (všude větrám), zatímco Milena mi doporučovala spíš teplo a tmu pro porod. V době, kdy přinesli snídani, začaly kontrakce zesilovat. Ležela jsem v posteli a na zmírnění bolesti přikládala termofor na záda. Nic jiného mě totiž až tak nebolelo, jen záda. Pamatuji si, že jsem si říkala, že chození, cvičení nebo nějaký pohyb mi možná pomohlo (na vodu prý bylo zatím brzy), ale strašně se mi nechtělo vylézat z postele a tak jsem v ní zůstala až do samotného porodu. Asi dvakrát jsem absolvovala natočení monitoru. Po deváté ráno jsem Mileně říkala, že už to asi bude ono. Sestřička začala rychle napouštět vanu, kam jsme se přesunuli. Po cestě mi ještě stihla prasknout voda.
Položení se do teplé a nadnášející vody byla úleva a kontrakce byly podstatně snesitelnější, ve vodě jsem si připadala mnohem příjemněji než na suchu a působila až blahodárně. Samotný porod už dlouho netrval a před desátou se narodil náš syn Max. Překvapilo mě, že ven se dostal v podstatě sám i bez tlačení, dodnes si myslím, že se musel odrážet nohama. Po porodu mi syna asistentka položila na hrudník a přikryla plenkou, vůbec neplakal, jak to po porodu bývá. Ve vaně jsme ještě chvilku zůstali a nechali před přestřihnutím dotepat pupečník, pak si syna vzal na sebe manžel a já mohla porodit placentu a vylézt z vany. Po ošetření mých drobných poranění a vyšetření syna jsme se přesunuli na pokoj. Až na to, že jsem se dvakrát sesunula k zemi kvůli nízké hladině cukru (poučení pro příště – nezapomenout si dovezené občerstvení k porodu i sníst), mi bylo skvěle. Výhodou porodu do vody totiž bylo i to, že jsem měla minimální zranění a vše se velice rychle hojilo, druhý den už jsem mohla prakticky všechno. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že první přisátí přišlo až na pokoji a ne přímo po porodu. Syn si to ale asi chtěl vynahradit a od té doby už se prakticky nechtěl pustit.
V porodnici jsme strávili ještě další dva dny. Až na nemilou zkušenost s tamním (slovenským) pediatrem bylo vše příjemné. Pan doktor se za celou dobu ani jednou neusmál, pokaždé se s podivem v očích zeptal, jestli jsme to my, kdo rodil do vody, a na naše opatrné otázky, jestli už bychom nemohli jet domů, odpovídal přednáškou o nebezpečnosti případné žloutenky (kterou syn neměl) a dalších komplikací, zakončenou větou, že dnes teda určitě nie. Nakonec jsme odjeli na revers po domluvě s druhou doktorkou na oddělení. V porodnici sice bylo krásně, personál (zejména gynekologicko-porodnického oddělení) byl velice milý, slušný a hlavně se objevoval minimálně, ale já už se těšila domů. Večer jsme dorazili zpět do Prahy a šli jsme všichni spát do naší postele. Po týdnu od porodu nás ještě navštívila Milena, která nás oba prohlídla, popovídali jsme si o porodu a popřála nám hodně štěstí. Dnes, 7 měsíců po porodu, na něj máme stále krásné a příjemné vzpomínky a vím, že kdybych měla rodit znovu, budu se snažit udělat vše proto, aby to mohl být opět porod do vody.
