Knížka porodnice 5P předána u Apolináře profesorovi

 MUDr. Pařízkovi 

Projekt 

Pokoje podpory přirozeného porodu v porodnicích

Dnes jsme měly se Zuzkou schůzku u Apolináře s vrchní sestrou paní Šimonovou, která nám také zařídila setkání s panem profesorem Pařízkem.

Představily jsme záměr publikace s vizí projektu 2019-2021  a možnost spolupráce mimonemocničních porodních asistentek s porodnicí.

V knize je spousta informací, návodů a  postupů  v mimonemocniční péči a mnoho zajímavých obrázků.

Přejeme zdravým ženám,  aby byly podporovány prostředím jako doma  a správně vytrénovanými zdravotníky v oblasti přirozeného porodu a mohly  porodit v pokojích podporujících přirozený porod v terciárních porodnicích.

HOME FROM HOME

Knížka  Porodnice 5P navštěvuje i  s jejich autorkami pražské porodnice

Ve čtvrtek jsme navštívily pražskou Podolskou porodnice, kde jsme diskutovaly o naší publikaci.

Přijala nás hlavní sestra paní Vacková.

Také jsme předaly skrze podatelnu knihu na Ministerstvu zdravotnictví - které, byť bylo pozváno na naše semináře - NIKDO NEDORAZIL.

Knihu jsme poslaly skrze podatelnu  panu ministrovi, náměstkům a hlavní sestře.

Přejeme zdravým ženám a jejich rodinám zdravý a přirozený porod v porodnici v pokojích podporujících přirozený porod.

Knížka PorodNICE 5P

PorodNICE 5P

Autorky: Zuzana Štromerová, Milena Dvořáková

https://drive.google.com/open?id=1eRJy2IlNYlFWbrfUwXrYnOXVf3mAvyUV


klikněte na odkaz on - line ke stáhnutí

PorodNICE 5P

Using Birth Pool in a Box Professional UK - použití bazénku k porodu do vody

Voda je doporučována také k tzv. naředění případné infekce včetně Covid 19. 

Je jí chráněna matka tak i porodní asistentka. 

ICM Essential competencies of midwives

Nová příručka ICM revidována leden 2019

Kompetence porodní asistentky dle ICM

https://www.internationalmidwives.org/our-work/policy-and-practice/essential-competencies-for-midwifery-practice.html

Midwives competencies

1. GENERAL COMPETENCIES

1. 1.a  Assume responsibility for own decisions and actions as an autonomous practitioner
2. 1.b  Assume responsibility for self- care and self-development as a midwife
3. 1.c  Appropriately delegate aspects of care and provide supervision
4. 1.d  Use research to inform practice
5. 1.e  Uphold fundamental human rights of individuals when providing midwifery care
6. 1.f  Adhere to jurisdictional laws, regulatory requirements, and codes of conduct for midwifery practice
7. 1.g  Facilitate women to make individual choices about care
8. 1.h  Demonstrate effectiveinterpersonal communication with women and families, health care teams, and community groups
9. 1.i  Facilitate normal birth processes in institutional and community settings, including women’s homes
10. 1.j  Assess the health status, screen for health risks, and promote general health and well-being of women and infants
11. 1.k  Prevent and treat common health problems related to reproduction and early life
12. 1.l  Recognize conditions outside midwifery scope of practice and refer appropriately.
13. 1.m  Care for women who experience physical and sexual violence and abuse

2. PRE-PREGNANCY AND ANTENATAL
2.a Provide pre-pregnancy care2.b Determine health status of
woman
2.c Assess fetal well-being
2.d Monitor the progression of pregnancy
2.e Promote and support health behaviours that improve well being
2.f Provide anticipatory guidance related to pregnancy, birth, breastfeeding, parenthood, and change in the family

3. CARE DURING LABOUR AND BIRTH
Promote physiologic labour and birth

4. ONGOING CARE OF WOMEN AND NEWBORNS
4.a Provide postnatal care for the healthy woman
4.b Provide care to healthy newborn infant
4.c Promote and support breastfeeding
4.d Detect and treat or refer postnatal complications in woman
4.e Detect and manage health problems in newborn infant
4.f Provide family planning services

Ess

ential Competencies

Můj život s bikramyogou a jak změnit  svůj svět

Zdraví JE právo dané narozením

Dýchat znamená žít

V roce 2008 jsem poprvé byla svoji dcerou vyzvaná, abych s ní šla cvičit.

Zůstávám jí neustále vděčna, stejně jako Tereze Bonet Šenkové, která bikramyogu přivezla do Prahy z Francie a mé děkuji patří všem cvičitelkám a cvičitelům , kteří mě jí stále trpělivě provázejí jako certifikovani teacher´s lectures.Mou první hodinou pravdy mě provázel Michal.

S yogou jako takovou jsem se poprvé seznámila někdy v roce 1978, prostřednictvím knihy, která patří mezi mé současné poklady: Andre Van Lysebeth Joga, druhé vydání Olympia Praha..Šedivé obrázky jogínských pozic mě zaujaly, ale také odradily pro mě neodpovídajícím sportovním vzhledem.

Byla jsem v té době aktivně sportující dívka, která se věnovala veslování, běhání na běžkách, tanci a měla ráda pohyb jakéhokoliv druhu.Šediví a nezdravě vypadající muží i ženy na obrázcích mě nic neříkali.

Knihu jsem si však se zájmem přečetla, vyzkoušela asány ,upoutala mě Kollalotova snídaně, kterou ráda praktikuji i dnes v kombinaci s jinými výživovými postupy.

Yoga zůstala zastrčena v knihovně.

Přešlo několik desítek let, ne že bych nesportovala, ale vlivem různých životních krizí jsem začala mít zdravotní obtíže- hlavně bolesti v zádech, bolely mě zuby a uši..Dále jsem vlivem všeho možného včetně práce jsem byla v obrovském stresu a k doktorovi jsem si zakázala chodit.Moje tělo i duše stávkovala. Potřebovala jsem být zdravá. Naordinovala jsem si yogu. Prostudovala jsem si v angličtině Bikramovi internetové stránky o vlivu jednotlivých asán na lidské tělo.Trvalo mi určitý čas než jsem byla schopna chodit opravdu pravidelně, protože po prvních lekcích jsem další den proležela, ale důležité bylo, že jsem to nevzdala.

2011

Nejdřív jsem ji jen tak oťukala, ale od roku 2011 jsem její pravidelnou návštěvnicí.

Co mi to dává?

Vařím si tam mozek i tělo, griluji končetiny i myšlenky, civím do zrcadla a hledám, kde sídlí moje duše.Kdo jsem?

Je úžasná, vyvádí člověka z jeho perfektní komfortní zony, nikdy nevíte jaká lekce bude, můžete na ní jít s větším nebo menším nadšením, nevíte kdo tam bude, kolik nás bude, jaká bude teplota a vlhkost v sále, nevíte přesně jak na tom jste, jak to zvládnete.

Každá lekce je vaše dnešní výzva.Praktikujete minulost spojenou s přítomností s nadějí, že příští lekce Vám musí jít přece lépe!!!

Je to tak nebo ne?

Geniálně promyšlené pozice, jednoduchost snoubená s dokonalostí hathayogy, stálé a nekonečné opakování.

Bikramyoga je vaše milenka, stáváte se závislou, je to legální droga.Vedoucí ke kráse fyzického i psychického těla, ke zdraví, k odpoutání od nepotřebností, k jednoduchosti, ke změnám, možné vše jinak nebo tak jak jste chtěli!

Stále mě přivádí k úžasu.

Šmpionát 2018

To je bikramyoga

Daily practise

Znova a pořád dokola: 3 hod před příliš nejíst, dostavit se, podložka, suchý ručník, voda, toaleta,zaujmout pozici, odcvičit a nepřemýšlet nad tím 26 pozic, podložka, mokrý ručník, prázdná láhev, sprcha, pití, lehké jídlo, odvést se domů, odpočinek, spánek, případně nespánek.

Celý život opakujeme: jeden dech za druhým, první nádech a poslední výdech a kolik životních

událostí mezi tím.

Je krása pozorovat lidi.

Je to krása, je to život v celém jeho koloritu.

Jsem ráda, že jsem jeho součástí.

Balance, kombinace, přehodnocování,pozorování, sebereflexe, sebekontrola.

To mě bikram naučil.

Změníte náladu, tělesné proporce, budete potřebovat jiné oblečení, protože zhubnete nebo vyrýsujete v různých částech těla.Vypotíte litry vašich tekutin.

Spadnou vám kalhoty, někdy i čelisti, budete se chtít smát i plakat.

Stáhne Vás z kůže, znovu vyloví vaše žebra a provětrá peněženku i střeva.

Je nemilosrdná, ale stojí za to!

Ve studiu cvičíme a učíme se 

Celine Dion - A New Day Has Come (Live)

Václav Noid Bárta-No tak co dál?

No tak co dál ???



Děkuji, za zazpívání i text Vašku!!!

Akce Porodního domu u Čápa, kterou jsem součástí odborně i lidsky.
Podpořte nás, prosím, jak můžete a zveme Vás srdečně  na semináře.
Děkujeme!

PorodNICE 5P vize 2019–2022, úvodní semináře

    Akci finančně podpořil Magistrát hlavního města prahy z grantového programu AKCE 2019

Kontext

Projekt vychází z dlouhodobé situace, kdy zdravé ženy v České republice nemají možnost svobodné informované volby způsobu porodu.
Porodnická péče dnešní doby je vysoce technicky zaměřena. Perinatologická centra dokáží řešit nejrůznější komplikace. Zdravé rodící ženy si sice mohou vybrat porodnici (budovu) podle svého, nikoli však způsob péče. Při péči o rodící ženu v porodnicích stále převažují rutinní postupy, které nepodporují přirozený běh porodu a často nejsou ani v souladu s doporučeními WHO (Intrapartum Care for a Positive Childbirth Experience, WHO, 2018) nebo výsledky výzkumů týkajících se prospěšnosti daného postupu. I dnes ještě dochází k rušení raného poporodního období nebo dokonce k separaci zdravého novorozence od zdravé matky.
Stát nepodporuje a nezabezpečuje porody v domácím prostředí a zároveň nenabízí jiný způsob porodní péče než klasický medicínský. Ženy, kterým nemocniční praktiky nevyhovují, přesto volí pro svůj porod domácí prostředí. V některých oblastech České republiky ale neseženou komunitní porodní asistentku, která by o ně při porodu doma pečovala. Některé se tedy uchylují k neasistovanému porodu nebo k tzv. porodní turistice. Za vlídnou, vstřícnou porodnickou péčí cestují desítky kilometrů.
Porodní asistence patří v rámci Evropské unie k regulovaným povoláním. Zákon stanoví porodním asistentkám rozsah činností, které mohou samostatně vykonávat, avšak úředníci krajských úřadů svými neinformovaným rozhodováním jejich činnost limitují. Tím snižují rozsah využití pracovního potenciálu porodních asistentek, znemožňují mnoha ženám možnost informované volby péče v těhotenství a během zdravého přirozeného porodu a následně tak zvyšují riziko u zdravých žen, pro které je stávající nabízená péče v porodnicích nepřijatelná. Vzhledem k tomu, že Česká republika dosud nevytvořila ani legislativní podmínky pro vznik samostatných porodních domů, vidí obecně prospěšná společnost řešení v uvedení domácího prostředí přímo do porodnic. S tím se pojí i zavedení dobře osvědčených praktik, které používají porodní asistentky při péči o ženy rodící v domácím prostředí, do porodnic.

PorodNICE 5P

Název projektu byl vytvořen následovně:

Porod	Proces, při kterém nová lidská bytost přichází na svět.
NICE	(z angličtiny) = vlídný, milý, vstřícný, hezký, sympatický. NICE Guidelines = doporučené postupy Národního institutu klinické excelence (National Institute for Clinical Excellence) ve Velké Británii. V současné době byl název instituce změněn na National Institute for Health and Care (i Clinical) Excellence, avšak doporučení jsou stále dohledatelná na www.nice.org.uk.
5P	počáteční písmena pěti slov: Pokoje podpory přirozeného porodu v porodnicích.

Cíle projektu

1. Převést postupy používané a ověřené porodními asistentkami při porodech v domácím prostředí do porodnic.
2. Rozšířit nabídku a zvýšit kvalitu péče nabízené porodnicemi.
3. Odlehčit přetíženým porodnicím diferenciací péče a využitím plného pracovního potenciálu porodních asistentek.
4. Umožnit rodičům bezpečnou možnost informovaného výběru.
5. Posílit profesi porodní asistence

Kroky k naplnění cíle

1. Úvodní semináře.
2. Informování veřejnosti.
3. Vytvoření podpůrných a pomocných materiálů pro zavedení pokojů 5P do porodnic.
4. Vytvoření podkladů pro rozšíření vzdělávání porodních asistentek.

Úvodní semináře – termíny

předpoklad, čeká na potvrzení:

27.  9. 2019   Magistrát hlavního města Prahy
20.11. 2019   Poslanecká sněmovna ČR, Konírna

https://www.pdcap.cz/Texty/PorodNICE.html

Principy péče v porodní asistenci

Principy péče porodní asistence

Česká komora porodních asistentek ve spolupráci s Unipa vytvořila tuto publikaci - květen 2019

FIGO How to stop the caesarean section epidemic

Comment

11. 11  Houssiau FA. Time to change the primary outcome of lupus trials.Ann Rheum Dis 2018; published online June 19. DOI:10.1136/ annrheumdis-2018-213788.
12. 12  Merrill JT, Neuwelt CM, Wallace DJ, et al. Efficacy and safety of rituximab in moderately-to-severely active systemic lupus erythematosus:
    the randomized, double-blind, phase II/III systemic lupus erythematosus evaluation of rituximab trial. Arthritis Rheum 2010; 62: 222–33.

13 AstraZeneca. Update on TULIP 1 phase III trial for anifrolumab in systemic lupus erythematosus. https://www.astrazeneca.com/media-centre/press- releases/2018/update-on-tulip-1-phase-iii-trial-for-anifrolumab-in- systemic-lupus-erythematosus-31082018.html (accessed Sept 18, 2018).

FIGO position paper: how to stop the caesarean section epidemic

See Series pages 1341, 1349, and 1358

Worldwide there is an alarming increase in caesarean section (CS) rates. The medical profession on its own cannot reverse this trend. Joint actions with govern- mental bodies, the health-care insurance industry, and women’s groups are urgently needed to stop unnecessary CSs and enable women and families to be confident of receiving the most appropriate obstetric care for their individual circumstances.
CS rates are increasing globally without any signs of slowing down. Worldwide rates have increased from about 6% in 1990 to 19% in 2014.1 National rates in the northern part of Europe are still below 20%, whereas those in the southeastern part of Europe, China, and South America have increased to or above 50% of deliveries.2 In north Africa the rate has increased from 5% to 28% and in Egypt has reached 50%, with persistent low overall population rates in sub-Saharan Africa (5%) and huge variations within countries.1 In many low-income and middle-income countries, CS rates are too low in rural regions and in vulnerable groups, while rapidly increasing in urban areas. In other words, lack of access in some regionsoftheworldorcountries,andoverinterventionin othercountriesorinotherpartsofthesamecountry:“too little, too late and too much too soon”.3 Given the linear increase in CS rates, it seems unlikely that the rising trend of CS can be reversed easily. The large variation in CS rates indicatesthattheserateshavevirtuallynothingtodowith evidence-based medicine.
WHO has indicated that every effort should be made to provide CSs to women in need rather than striving to achieve a specific rate.4 At the same time, WHO has shown that at the population level, CS rates of more than 10–15% are unlikely to improve maternal or perinatal outcomes.4 Others have found that the lowest rates of maternal and neonatal mortality may occur at a CS rate of around 19%.5 Increasing CS rates are associated with short-term and long-term maternal

and perinatal consequences, including direct maternal morbidity and mortality derived from anaesthetic and urological complications, bleeding, infection, and thromboembolism, with more respiratory problems in newborn babies because of iatrogenic preterm delivery, and with more autoimmune and obesity- related problems in offspring.6,7 Consequences for future pregnancies include an increase in spontaneous preterm birth, uterine rupture, and abnormal placentation that may result in excessive maternal bleeding and/or need for hysterectomy.6,7 In the USA, the increasing CS rate has, although weakly, been associated with an increase in maternal mortality.8 Similarly, in some African countries CS is associated with a very high maternal and neonatal mortality and morbidity, partly because of absence of facilities for instrumental vaginal delivery, delay in doing the procedure, and inadequate facilities and skills.9Hospital-acquired sepsis with resistant organisms also contributes to adverse outcomes from surgery. The rise in CSs has to be stopped.
Drivers for the increasing CS rates can vary between countries and include a loss of medical skills to confidently and competently attend a (potentially difficult) vaginal delivery, as well as medico-legal issues. Additionally, important incentives exist in the comfort of planned daytime delivery compared with unplanned vaginal deliveries of varying duration, especially in private practices, and financial incentives for both doctor and the hospital.
Mother–baby friendly hospital-care arrangements, education, and preparation classes, and standardisation of protocols have thus far not been shown to result in significant reductions in CS rates. Adequate pain relief, improved privacy, and care in labour wards may be of help, but the only aspect that has consistently resulted in a significant reduction in CS rates has been an altered reimbursement model for doctors and hospitals

1286

www.thelancet.com Vol 392 October 13, 2018

that favours vaginal delivery. This has been shown in Portugal following wide dissemination of information on the increased risks of CS,10 as well as in governmental hospitals in Iran11 and in a large hospital setting in Shanghai.12
With this FIGO position paper, we ask for the help of governmental bodies, UN partners, professional organisations, women’s groups, and other stakeholders to reduce unnecessary CSs:

1. 1  The delivery fees for physicians for undertaking CS
   and attending vaginal delivery should be the same, using a mean fee. This should also happen in private practice settings.
2. 2  Hospitals should be obliged to publish annual CS rates, and financing of hospitals should be partly based on CS rates. Risk-adjusted CS rates should become available.
3. 3  Hospitals should use a uniform classification system for CSs (Robson/WHO classification).1,13
4. 4  Women should be informed properly on the benefits and risks of a CS.
5. 5  Money that will become available from lowering CS costs should be invested in resources, better preparation for labour and delivery and better care, adequate pain relief, practical skills training for doctors and midwives, and reintroduction of vaginal instrumental deliveries to reduce the need for CS in the second stage of labour.
6. 6  The situation in very low-income countries requires specific attention, considering that access to CSs is still insufficient in rural areas, whereas CSs seem to rise inappropriately in some urban areas and can be associated with substantial maternal morbidity and mortality.9,14 Both situations are unwanted. In rural areas, adequate access to skilled care, to appropriate fetal surveillance, and to assisted births or operative delivery is essential.

*Gerard H A Visser, Diogo Ayres-de-Campos, Eytan R Barnea, Luc de Bernis, Gian Carlo Di Renzo,
Maria Fernanda Escobar Vidarte, Isabel Lloyd,
Anwar H Nassar, Wanda Nicholson, P K Shah, William Stones,
Luming Sun, Gerhard B Theron, Salimah Walani
Department of Obstetrics, University Medical Center, Utrecht, Netherlands (GHAV); Department of Obstetrics and Gynecology, Medical School-University of Lisbon, Santa Maria Hospital, Lisbon, Portugal (DA-d-C); Society for the Investigation of Early Pregnancy, New York, NY, USA (ERB); BioIncept, LLC, New York,

NY, USA (ERB); Independent consultant, Geneva, Switzerland (LdB); Department of Obstetrics and Gynecology, University of Perugia, Perugia, Italy (GCDR); Department of Obstetrics and Gynecology,FundacionValledelLili,UniversidadICESI,Cali, Colombia (MFEV); Ginecólogo Obstetra, Clinica Hospital San Fernando, Consultorio 6–8, Panama (IL); Department of Obstetrics and Gynecology, American University of Beirut Medical Center, Beirut, Lebanon (AHN); Department of Obstetrics and Gynecology, University of North Carolina, Chapel Hill School of Medicine, NC, USA (WN); Department of Obstetrics and Gynecology, Seth G S Medical College and K E M Hospital, Mumbai, India (PKS); Departments of Public Health and Obstetrics and Gynaecology, Malawi College of Medicine, Blantyre, Malawi (WS); Shanghai 1st Maternity and Infant Hospital of Tongji University, Shanghai, China (LS); Department ofObstetricsandGynaecology,FacultyofMedicineandHealth Sciences,StellenboschUniversity,CapeTown,SouthAfrica (GBT); and Global Health Programs, March of Dimes Foundation,WhitePlains,NY,USA(SW) g.h.a.visser@umcutrecht.nl
We declare no competing interests. This FIGO position paper on cesarean sections is an addition to the one published on Jan 23, 2007 and should be considered in conjunction with the previous one. This FIGO position paper has been written by The FIGO Committee for Safe Motherhood and Newborn Health and has been endorsed by FIGO, the International Confederation of Midwives, and the Women Deliver global action group.
1 Betrán AP, Ye J, Moller AB, Zhang J, Gulmezoglu AM, Torloni MR. The increasing trend in Caesarean section rates: global, regional and national estimates: 1990–2014. PLoS One 2016; 11: e0148343.
2 Boerma T, Ronsmans C, Melesse DY, et al. Global epidemiology of use of and disparities in caesarean sections. Lancet 2018; 392: 1341–48.
3 Miller S, Abalos E, Chamillard M, et al. Beyond too little, too late and too
much, too soon: a pathway towards evidence-based, respectful maternity
care worldwide. Lancet 2016; 388: 2176–92.
4 WHO. Statement on caesarean section rates. Geneva: World Health
Organization, 2015. http://www.who.int/reproductivehealth/publications/
maternal_perinatal_health/cs-statement/en/ (accessed Sept 4, 2018). 5 Molina G, Weiser TG, Lipsitz SR, et al. Relationship between cesarean
delivery rate and maternal and neonatal mortality. JAMA 2015;
314: 2263–70.
6 Visser GHA. Women are designed to deliver vaginally and not by cesarean
section: an obstetrician’s view. Neonatology 2015; 107: 8–13.
7 Blustein J, Liu J. Time to consider the risks of caesarean delivery for long
term child health. BMJ 2015; 350: h2410.
8 Moaddab A, Dildy GA, Brown HL, et al. Health care disparity and
state-specific pregnancy-related mortality in the United States,
2005–2014. Obstet Gynecol 2016; 128: 869–75.
9 Harrison MS, Pasha O, Saleem S, et al. A prospective study of maternal,
fetal and neonatal outcomes in the setting of caesarean section in low- and middle-income countries. Acta Obstet Gynecol 2017;96: 410–21.
10 Ayres-de-Campos D, Cruz J, Medeiros-Borges C, Costa-Santos C, Vicente L. Lowered national cesarean section rates after a concerted action.Acta Obstet Gynecol Scand 2015; 94: 391–98.
11 Sabet F, Shahshahan Z, Akbari M, Heshmati B. Caesarean section in Iran.Lancet 2016; 388: 29–30.
12 Liu X, Lynch CD, Cheng WW, Landon MB. Lowering the high rate of caesarean delivery in China: an experience from Shanghai.Br J Obstet Gynecol 2016; 123: 1620–28.
13 Robson M. Classification of cesarean sections. Fetal Matern Med Rev 2001;12: 23–39.
14 Litorp H, Kidanto HL, Rööst M, Abeid M, Nyström L, Essén B. Maternal near-miss and death and their association with caesarean section complications: a cross-sectional study at a university hospital and a regional hospital in Tanzania. BMC Pregnancy Childbirth 2014; 14: 244.

For the FIGO position paper see www.figo.org

www.thelancet.com Vol 392 October 13, 2018

1287

Comment

ICM Prague 2014

5 let po kongresu v Praze  ICM Prague 2014



Já a Zuzana v historických barrandovských kostýmech.



Víra a naděje, že rodit se dá elegantně a zdravě a že, ženy a děti mohou mít z toho pozitivní zážitky do živots!



Přiručka WHO 2018 vše nakonec potvrzuje.



Tolik nadšení v tom bylo, že to musí být zřejmé ze snímku!!!



Tolik nadšení, že ho mohu vnímat i dnes!



Jsem tomu všemu tolik vděčna, že jsem to mohla zažít na vlastní kůži!



Glasgow 2008, Durban 2011 a Praha 2014

P!nk & Willow Sage Hart (P!nk’s Daughter) - A Million Dreams/A Million D...

Mum Pink and her daughter!

Such a beauty of motherhood! 



https://www.youtube.com/watch?v=V1weVGUmNTA

Prof. Michael Stark - Why it's necessary to intrtoduce evidence-based Ce...

Je tolik zajímavých lidí na světě, kteří vidí některé věci zcela jinak a kteří se nacházejí ve zcela jiném společenském modu.

S panem profesorem jsem měla tu čest se setkat  na konferenci před 9 lety na Kanárských ostrovech.

Velmi zajímavý člověk, který svou přednášku Stříhat nebo nestříhat  ukončil slovy, že je štastný, že jeho dcera porodila miminko  zcela přirozeně.

Děkuji pane profesore, za Vaše postřehy, za Vaši energii, za Vás úsměv.

Dr. Michael Stark se specializuje na porodnictví a gynekologii.Je prezidentem nové Evropské chirurgické akademie (NESA), mezinárodní interdisciplinární chirurgické akademie. Stark byl vědeckým poradcem evropského Tele-chirurgického systému, vědeckého a zdravotnického poradce 120 nemocničních skupin ELSAN ve Francii a hostujícím vědeckým pracovníkem Univerzitní nemocnice Charite v Berlíně. V roce 2011 byl Prof. Stark jmenován Medico Del Anno (doktor roku) v Itálii a je čestným členem francouzské, polské, ruské a italské gynekologické asociace. V letech 1983 až 2000 byl ředitelem Ob / Gyn oddělení Nemocnice Misgav Ladach v Jeruzalémě a v letech 2001 až 2009 předsedou gynekologie v nemocnici HELIOS, European Hospital Group. Byl profesorem na univerzitách v Torontu, Moskvě, Pekingu, Miláně, Adaně, Uppsale a New Yorku.

Vezměte život zpět do svých rukou (Bashar) cz titulky

K nastávajícímu MDŽ všem kolegyním porodním asistentkám

Porodní asistentky rok 2019

  Od Holandska 1997  přes Glasgow 2008  k ICM Prague  2014  až  k Vědecké konferenci porodních asistentek  ve Zvolenu 2018 a přes Žilinskou konferenci  2018 Láskavo do života a stále kupředu levá za humanizaci porodního procesu, zlepšení kvality péče, zlepšení douhodobého zdraví žen a dětí a  za autonomitu činnosti porodní asistentky.

 O co nám vlastně šlo?

Každá z nás jsme měli své zkušenosti - z nemocnic a také zkušeností vlastní.
Cítily jsme, že existuje něco jiného, lepšího, lidského , než jsme převážně viděly, dělaly a znaly.
Některé věci jsme neznaly, měly jsme však nadšení z poznání, přání vidět, vědět a činit.

Měly jsme touhu  poznat, že  přivést dítě na svět lze přeci  jinak  a umožnit to také ostatním  ženám a jejich dětem.

22 let od pionýrské cesty porodních asistentek do Holandska a  5 let  od ICM 2014 

Letos v květnu to bude 22 let , kdy jsme veselé a  nadšené nastupovaly v Praze na Roztylech do autobusu Ikarus a odjížděly zvědavě do Holandska,  pamatuješ Zuzko a vy, které  jste do autobusu na cestu nejen do Holandska vstoupily?

Jako by to bylo včera, pocit balení kufru, co nás čeká, výlet do ciziny, která dlouhou dobu nám byla uzavřena, za neznámými  výhledy, porodní asistentky z celé republiky.
Navázání nových přátelství a kamarádství, ojedinělé cesty nás všech porodních asistentek z celé České republiky.

Odjezd z Roztyl

Něco jako porod - na začátku smích, pak ponoření se do sebe, práce, bolest, trápení, všechny možné pocity, slzy, a pak porod - endorfiny, pocit spokojenosti a naplnění.

V Holandsku cesta do soukromých praxí

Všechny jsme tím prošly, každá trochu jinak.

Milena a Jana Dvořákové Holandsko 

Chci Vás všechny pozdravit, potěšit vzpomínkou, kdy jsme začínaly a kdy jsme také vlastně dobře netušily, co to vše bude obnášet a jak  to vše zvládneme.

Důležitý je náš pocit a výsledky naší práce a je se za čím se  ohlédnout.

ICM Prague 2014

Podívejte se na to:



Změnily jsme práci v porodnicích a mnoha ženám umožnily příchod dětí na svět nejen v porodnici.

Uspořádali jsme celosvětový kongres, spoustu konferencí. Projeli jsme  svět křížem krážem každá trochu jinak.

Stále se vzděláváme.
Stále věříme, že i v České republice žena bude mít možnost výběru a porod se stane jejím pozitivním celoživotním zážitkem.
Stále jsme to my!
Jen více zkušeností,  víc nadhledu.

Děkuji Ti Zuzko, měla jsi v tom jednu z hlavních rolí.

Jsem ráda, že jsem Ti v lecčems mohla být někdy i více než kolegyní.

Jak to máte vy , milé  kolegyně?
Je to všechno naše společná práce!
Jak se Vám pracuje a daří  a  jste ve své práci spokojené?

Porodní příběh - překotný porod doma a následujcí zdravotní péče ve FN Motol

HUDBA ZROZENÍ

Sloka 1. – Píseň k porodu
Hned na začátku těhotenství jsem měla sen. Kdosi mi v něm řekl, že mým úkolem na následujících devět měsíců je najít pro miminko píseň k porodu. Dávalo mi to smysl, a tak jsem na tom začala pracovat. Žádný problém, řekla jsem si, zkusím nějaký kurz muzikoterapie pro těhotné, v dnešní době jich jsou mraky. Brzy se ukázalo, že tudy cesta nevede. Pochopila jsem, že se nejedná o žádnou konkrétní píseň, kterou by miminko chtělo slyšet při porodu. Jednalo se o soubor podmínek, okolností a situací, které miminko ke svému zrození potřebovalo, aby vše mohlo proběhnout hladce. Každá situace, která nastane, má své určité vibrace a vibrace jsou zvuk. Miminko chtělo slyšet svou „píseň“, harmonický souzvuk situací. Tohle jsem tedy měla hledat.
O devět měsíců později jsem cítila, že mám hotovo a nezbývá než odevzdat vše do rukou osudu a čekat na správnou chvíli. Byla jsem klidná. Věděla jsem, že jsem udělala vše, co bylo třeba pro snadný průběh porodu udělat, a že jsem se se ctí popasovala se všemi výzvami, které mi toto těhotenství přineslo. Věřila jsem, že teď dostanu porod jako bonus za odvedenou práci.
Týden před porodem jsem zase měla sen. Viděla jsem v něm sebe, jak mi středem těla směrem shora dolů prochází jakýsi energetický vír či spirála. Cítila jsem, že stačí v této poloze setrvat a jenom otevřít miminku cestu, jako když se otevírají vrátka. Miminko pak vyjde ven stejně snadno, jako kdyby vyšlo ze svého domečku na procházku.
V den, kdy měla zaznít naše píseň, jsem ráno jako vždy vedla dceru do školky. Domů jsem se vrátilas pravidelnými kontrakcemi po pěti minutách. Udivilo mě, že to vůbec nebolelo. Nebyla jsem si protojistá, jestli porod už začal, nebo ne. Věnovala jsem se tedy obvyklým domácím pracím. V jedenáct hodin přišel domů manžel z dělené směny a začali jsme řešit, jestli pojedeme do porodnice, nebo ještě ne, tudíž jestli se má vracet zpátky do práce, nebo zůstat doma. V tu chvíli kontrakce ustaly. (Ať mi někdo vykládá, že psychické faktory nemají na průběh porodu vliv.) Manžel tedy odešel do práce.
Celý den se pak nic nedělo. Večer jsem dostala chuť se projít. Manžel měl po osmé hodině přijetdomů, šla jsem mu tedy naproti na zastávku. Společně jsme obešli sídliště a došli domů. Najedli jsme se, vykoupali, ale spát už jsme nešli. Najednou se udělalo zvláštní ticho a klid, bylo to, jako by se náhle zastavil čas. Přišly kontrakce, tentokrát už bolestivé. Začali jsme měřit intervaly. Nejdřív to byly tři minuty, za deset minut už jen dvě.
Věděla jsem, že nesmím udělat stejnou chybu jako při prvním porodu. Tehdy jsem s bolestí bojovala.V duchu jsem ji posílala pryč a přála si, aby ji ze mě někdo sejmul. Tentokrát jsem porodní bolesti vnímala jako „spolupracovníka“, který pomůže miminko přivést na svět. Každou kontrakci jsem proto vítala s myšlenkou „Otevírám cestu svému dítěti“. Hluboce a klidně jsem dýchala a poddávala sebolesti, spolupracovala s ní. Pokaždé jsem se vestoje zavěsila do svého muže. Jeho srdce přitulené
k mému mě uklidňovalo a jeho ruce na mém kříži vysílaly uvolňující teplo. Cítila jsem, jak se dítě posouvá pořád níž. Za dalších deset minut už byly kontrakce po minutě.
Volali jsme tedy paní Milenu, porodní asistentku, se kterou jsme byli domluveni, že s námi pojede do porodnice, aby mě podporovala. „Volejte záchranku,“ doporučila nám paní Milena, „takhle rychle senic jiného dělat nedá.“

© www.svobodavhlave.cz 2019

Záchranáři dorazili tak rychle, jako by čekali nachystaní před domem. Mezitím měl manžel na telefonu dispečerku a dělal, co mu radila. Nakonec tedy byl hlavním porodníkem právě on.
Vesmír má smysl pro humor, říkala jsem si, když jsem pozorovala, jak se v pokoji rojí záchranáři. Přála jsem si totiž, aby u porodu byly (s výjimkou mého muže) přítomny pouze samé ženy. Místo toho se syn narodil za přítomnosti pěti mužů od záchranky. Bylo to zvláštní, ale vůbec mi to nevadilo.Záchranáři totiž pracovali jako jeden tým, manžel jim pomáhal, všude kolem sebe jsem cítila jednotnou energii mužského kruhu. Tato energie mě podporovala a chránila a zároveň uvítala mého syna na svět, přijala ho jako člena mužského společenství. Bylo mi jasné, že syn si zkrátka paní Milenu u porodu nepřál, potřeboval ke své cestě na svět mužskou podporu.
Stihlo se to jen tak tak. Záchranáři mi pomohli, abych si klekla (nechtěla jsem, ale vestoje prý dítě nechytí ani zkušený porodník). Ihned potom vyklouzlo miminko ven, samo, během jediné kontrakce, bez jakéhokoli vědomého úsilí. Cítila jsem, jak celým mým tělem prošla obrovská vlna energie směrem odshora dolů. Bylo to podobné, jako kdyby při sprchování voda nestékala po těle dolů, ale procházela skrze každou jednotlivou buňku mého těla. Od první kontrakce uplynulo asi 50 minut.Porodní píseň dozněla.
Sloka 2. – Znásilnění aneb Tady to takhle děláme
Prožila jsem porod, jaký by si každá žena mohla přát. To si myslím já. Nikoliv však zdravotníci.K mému velkému překvapení jsem později zjistila, že část z nich mi nevěří, že to proběhlo tak, jak říkám, a zbytek si myslí, že je to patologické. (?!) Ale pojďme popořádku...
Po porodu mě s miminkem záchranáři odvezli k ošetření do nejbližší porodnice, což je v Motole.Ačkoliv odvedli výbornou práci (za což jim děkuji), v nemocnici dostali hned na úvod vynadáno od paní, kterou jsem identifikovala jako vedoucí oddělení (nevím jistě, pokud si dobře pamatuji, kromě matrikářky se mi tu nikdo nepředstavil). Podle ní mi měli okamžitě po porodu dítěte píchnout oxytocin, abych porodila placentu. Nevím proč, placentu jsem v pohodě porodila ještě v sanitce.
Gynekologické vyšetření, které následovalo, bylo tak hulvátské, jaké jsem ještě za celý život nezažila.Bolelo to podstatně víc než samotný porod. Marně přemýšlím, jak je možné, že když mě dle instrukcí operátorky ze záchranky vyšetřoval manžel, nebolelo to vůbec... Během šití bez umrtvení jsem musela odpovídat na řadu otázek – dotazy na alergie apod. chápu, ale příjmení za svobodna jistě může počkat. Když jsem nereagovala, paní se zvýšeným hlasem podrážděně dožadovala odpovědi. Milá paní, když vás budu píchat jehlou do prdele, jsem zvědavá, jak mi budete odpovídat...
Syna jsem si pochovat nesměla, je mu prý zima a musí do inkubátoru. „Tak mi ho dejte do náruče a přikryjte nás, já ho zahřeju,“ říkám. To mi není dovoleno. Všichni zmizí a trvá celou čtvrthodinu, než se vrátí s řešením: „Tak my vám ho tu necháme na vyhřívaném lůžku.“ No, aspoň že tak, říkám si.
Krátce poté se zjevuje další sestra a chce syna opět odnést. Sděluje mi, že já mám být na porodním pokoji dvě hodiny, ale dítě jenom hodinu. Pro mě zcela nepochopitelné. I kdybych já nemohla, je tu přece manžel a ten se o dítě postará. Manžel mě v tom podporuje a argumentuje přivolané lékařce:„Paní doktorko, i kráva má u sebe svoje tele a všem to připadá správné a samozřejmé.“ No bodejť. Zkuste jí ho sebrat a vrátit po sedmi hodinách, jako to udělali nám. Už ho nepozná a starat se o něj

© www.svobodavhlave.cz 2019

nebude. Dostáváme však univerzální odpověď: „My to tady takhle děláme.“ Pane jo, co si mám myslet o vysokoškolsky vzdělaných lidech, kteří mi na všechno odpovídají „protože my to tady takhle děláme“? Jakou důvěru v ně mám mít? Jak mám věřit, že se o mě řádně postarají?
Moje dotazy jsou zjevně personálu na přítěž. Chápu, oni to tady takhle nedělají. Dotazy se tu nevedou, je to práce navíc. Sleduji, jak sestry i lékařky neustále vzdychají, vyměňují si významnépohledy a protáčejí oči v sloup. Už si mě zařadily jako problémovou pacientku. A to chci jen být se svým dítětem, nic víc!
Uhájila jsem další společnou hodinu, ale psychicky už jsem úplně na dně. Manžel sleduje, jak na tom jsem, a žádá o odchod domů. „A to jako i s dítětem?“ reaguje neonatoložka. Zařadila se tímto výrokem na první místo mého soukromého žebříčku „Top 10“ nejlepších hlášek, které jsem si od lékařů letos vyslechla. To se mi snad zdá, říkám si v duchu, to myslí vážně?
Potvrzuju jí, že dítě tam opravdu nenechám, a v tu chvíli začíná opravdový hon na čarodějnice.Rozpoutal se šrumec, pořád někdo přichází, odchází, řeší a hlavně – vyhledává důvody, proč to nejde. Hledají se těžko, navzdory péči lékařů jsme zatím oba v naprostém pořádku. Hlavní argument? Však víte – takhle to oni tady nedělají. Od jedné ze sester se dozvídám, že když mi to nevyhovuje, nemělajsem tam jezdit. (?!) Další nominace do Top 10. Měla by to zopakovat, aby se Hippokrates otočilv hrobě do správné pozice.
Jediné tvrzení, které mi připadalo smysluplné, bylo to, že jsme malého před chvílí převáželi v noci
v chladu a hned bychom ho zase v tom chladu vezli domů. Proto nakonec souhlasím s tím, že počkáme do rána a půjdeme domů až ráno. Nic jiného mi ani nezbývá. Je mi jasné, že tato lékařka nás domů pustit zkrátka nechce a přehazuje zodpovědnost na někoho jiného – v sedm hodin ráno se totiž střídá směna. Bohužel pro nás, když řekne, že jde dítěti o život, nemám podle zákona jako rodič šanci. Modlím se, aby ráno přišel někdo, s kým se dá normálně mluvit.
Manžel tedy odchází domů. Sestry chtějí jet na pokoj se synem napřed, já mám prý počkat na sanitáře, který mě odveze na křesle. Proboha, už zase? Nemůžu si pomoct, začíná mi to připadat úchylné. Nečekám tedy na sanitáře a běžím za nimi. Běžím je opravdu výstižný výraz, tempo je dost rychlé. Mám dvě hodiny po porodu, motá se mi hlava a bojím se, že omdlím. Nechci však nechat na sobě nic znát, zase by měli další důvod, proč u sebe nemůžu syna mít.
Krátce nato mi oznamují, že má dítě nižší teplotu (co to je nižší?), takže mi ho na pokoj nedají a musí prý do inkubátoru (mimochodem – inkubátor má kolečka, klidně by na tom pokoji mohl být...). Bojímse však už něco řešit a jsem ochotná souhlasit s čímkoliv, jen aby nás ráno pustili domů. Tohle se vážně nedá. Žádám tedy, abych aspoň mohla být u toho inkubátoru. Opět vzdychání a útrpné pohledy. Pak mě pouštějí do místnosti, kde jsou miminka. Nechají mě tam stát a nikdo si mě nevšímá. Je mi na omdlení, a žádám tedy o židli. Po chvíli mi ji donesou a dávají mi najevo, že když tady teda chci být, ať si to užiju. Sestry využívají času; střídají se přede mnou jako apoštolové na orloji a celou hodinu a půl do mě hustí bezpečnostní předpisy a provozní řád. Je půl třetí ráno, už jen koukám do prázdna a nejsem schopná vnímat, co mi říkají. Mučení vězňů už bylo snad v tomhle státě zakázáno,nebo ne?
Po dvou hodinách strávených na židli u inkubátoru, kde spí můj syn, jsem už na pokraji sil. Je mi zle a všechno mě bolí, na židli si mačkám břicho. Opouštím tedy syna a jdu si na chvíli lehnout na pokoj.

© www.svobodavhlave.cz 2019

Tam se rozbrečím. Ještě že mě nikdo nevidí. Řekli by, že jsem labilní a nejsem schopná rozhodovat o dítěti.
V pět hodin ráno konečně přichází doktorka. Dělá synovi vyšetření, u kterých nesmím být. (!? Pokudvím, mám na to ze zákona právo.) Jediné, co se mi podařilo vybojovat, bylo to, že jsem směla čekat za dveřmi místnosti. Potom mi konečně syna dávají a smím si ho poprvé pochovat – uplynulo sedm hodin od porodu...
Tím však můj boj nekončí. Je ráno a v pokoji se začínají rojit všemožní pracovníci. Tady snad proboha mají na každý úkon jiného člověka! Úkony personálu mají přednost – pokud se dítě zrovna kojí, utrhnete ho od prsa, pracovnice si udělá, co potřebuje, a pak teprve můžete pokračovat. Čas od času se někdo vynoří a ptá se mě: „Vy chcete jít domů?“ A bez jakékoli další reakce zase zmizí. Jak vidno, jsem tu za exota.
Kolem osmé se podává snídaně. Nestíhám se divit: jídlo se nesmí nosit na pokoje a děti zase do jídelny. Hlava XXII. Řeší se to tady tak, že jedna maminka jde jíst a druhá na pokoji hlídá děti, pak se vymění. Nevím, obvykle si pečlivě vybírám, komu nechávám hlídat děti, ale tady ho musím svěřit komukoli, koho ke mně přidělili. V jeslích a školkách se důležitě řeší kvalifikace lidí, kteří se o děti starají – soudím, že v Motole mají zřejmě výjimku ze zákona.
V době, kdy jsem byla snídat (jak se do jídelny dostanou třeba maminky po císařském řezu, to bych ráda viděla), syn zvracel. Paní, která se mnou byla na pokoji, zavolala sestru. Syna opět odvezli, zřejmě tady ještě nikdy neviděli zvracející dítě. Že mu odsáli žaludek sondou (proč, proboha?), to jsem se dozvěděla až z propouštěcí zprávy, nic mi o tom neřekli, natož aby si vyžádali souhlas. Poškrábali mu krk a jícen, v důsledku čehož syn potom dva dny nic nejedl a dávil se, kdykoliv jsem mu dala něco do pusy. Fakt, že zvrací (potom už jejich vinou), použili jako argument, proč nemůžeme jít domů. Viděla jsem však jednoznačně, že náš další pobyt v porodnici není možný, máme-li si obazachovat zdraví. Trvala jsem proto na svém a doktorovi jsem oznámila, že v prostředí, které tam mají, nejsem schopná kojit, tudíž bavíme-li se o nejlepším zájmu dítěte, je třeba, abychom šli domů.
Doktor je zkušený. Možná už mu dokonce bylo třicet, a proto ví naprosto přesně, že to není pravda a prostředí nemá na spuštění laktace vliv. Co prý bych ještě nechtěla, vždyť mám dítě u sebe. Ale já jsem neustoupila, takže doktor cobydup za čtyři hodiny vytvořil propouštěcí zprávu. Škodolibě k tomupodotkl, že si máme zařídit „odběr z patičky“, který vychází na noc ze soboty na neděli, a že je tedyopravdu zvědav, kde nám to udělají. (Mladíku, jste lékař. Vy nemáte být zvědavý, vy jste tu od toho, abyste mi to pomohl zařídit.)
Nakonec jsme tedy přece jen směli čtrnáct hodin po porodu odejít domů, do zdravého a bezpečného prostředí z dosahu lékařské „péče“. Přestože v Motole to takhle nedělají...
Sloka 3. – Návrat do rovnováhy
Zaplaťpánbůh, zase doma, říkala jsem si. Není to dlouho, co jsme odsud odešli, ale jako by od té doby uplynula celá věčnost. Teď už bude všechno v pořádku.

© www.svobodavhlave.cz 2019

Hned druhý den ráno k nám dorazila porodní asistentka paní Milena. Vešla do ložnice, rychlým pohledem zkoukla situaci a povídá: „Podívejte se, jak je to dítě zamračené a nešťastné.“ Byla to pravda, syn byl po zážitku z porodnice roztěkaný a neklidný, kvůli zbytečnému odsávání žaludku zvracel a odmítal pít. Paní Milena nás oba prohlédla a vyptala se na všechny podrobnosti. Nutno podotknout, že miminko vyšetřovala tak podrobně, jako to neudělal žádný z lékařů, který ho ošetřoval. A hlavně – na rozdíl od nich to dělala s láskou. Bylo vidět, jak jí záleží na tom, jak se má, jestli mu je dobře a jak se aklimatizuje. Potom ho namasírovala přírodním olejem, který jsem měla pro něj připravený. To se mu líbilo, po masáži se znatelně uklidnil.
Jelikož se syn vlivem „péče“ lékařů dávil, kdykoliv jsem mu dala něco do pusy, a neměl vůbec sacíreflex, doporučila mi, abych mu dávala pít po lžičkách vodu. Nic víc, jenom vodu. Její myšlenku „voda léčí“ si pamatuju doteď. Pak jsem se na její radu svlékla, vlezla si do postele a nahé miminko si položila na hrudník. Vyhrkly mi slzy, protože to bylo přesně to, co mi celou dobu chybělo. Leželi jsme takhle spolu dva dny, druhý den ráno už byl syn klidný, spokojený, přestal zvracet a mně se díky tomu spustilo mlíko.
Paní Milena k nám docházela denně, pečovala o nás, řešila se mnou mé obavy spojené s kojením (resp. nekojením) a radila s technikou i s tím, jak mám s miminkem komunikovat. Díky ní jsem poprvé zažila, jaké to je, když dítě pustí prso a má dost (takhle se to dělá, pane doktore). Udělalo mi dobře, že se ptala i na celkovou rodinnou situaci a zejména na to, jak se s bratříčkem sžívá starší dcera.Pomohlo mi, že jsem s ní mohla sdílet své zážitky, radosti i starosti. Měla pro mě pochopení, pro ni jsem nebyla „ta divná, která furt něco chce“. Její péče byla jako pohlazení po duši i po těle, které jsemv tu chvíli moc potřebovala. Zase jsem cítila, že jsem doma, ve svém světě, kde je normální, že miminko je u své mámy. Je tady normální, že má žena po porodu svatý klid a je o ni s láskou pečováno. Tohle jsem potřebovala, nikoliv místo odpočinku po vykonané práci bojovat o to, aby mi dali dítě (na což máme mimochodem zákonné právo, které bylo tímto hrubě porušeno), nechat si nadávat, běhat po chodbách a mačkat si břicho a porodní cesty několikahodinovým sezením na židli, jak mi to nabídli v porodnici.
Zhruba po týdnu jsme se díky péči paní Mileny dali po pobytu v porodnici dohromady a mně začalovrtat hlavou, co se vlastně stalo. Najednou jsem měla pocit, jako kdyby existovaly dva světy: první svět, ve kterém se odehrál porod a poporodní péče paní Mileny, byl harmonický, klidný a pečující, zatímco svět, který jsem prožila v porodnici, byl hrubý, vulgární a arogantní. V mé hlavě se rojila spousta otázek, na které dodnes nemám odpověď: Jak to, že zdravé, donošené dítě po snadném porodu dostanu poprvé pochovat až sedm hodin po narození? Jak je možné, že porodní asistentka poskytuje lepší péči než jedna z našich údajně nejlepších nemocnic? Co bych měla dělat v případě, žebudu znovu rodit? A především: jak mám po této zkušenosti do budoucna přistoupit k péči o zdraví své i svých dětí? Můžu ještě nějakému lékaři věřit, když vidím, že mi úplně obyčejně lžou a že jim na mém zdraví vůbec nezáleží?
Ztratila jsem totálně důvěru ve zdravotnictví jako systém i v medicínu jako vědu. Došlo mi, že kdybych nevolala záchranku, mohla jsem být celou dobu doma, v poklidném, pečujícím prostředí. Mohla jsem chovat svého syna během našich prvních sedmi společných hodin. Upadla jsem do depresí.

© www.svobodavhlave.cz 2019

Sloka 4. – Léčení

Zvorala jsem to, je to moje vina. Neměla jsem volat záchranku, měli jsme to zvládnout doma sami. Zkazila jsem zážitek z porodu sobě i manželovi, synovi jsem způsobila trauma. Už nikdy se to nedá vrátit zpátky. To jsou pocity, které mnou po porodu zmítaly. Celé šestinedělí jsem probrečela, napůl kvůli depresím vzniklým v důsledku pobytu v porodnici, zároveň ale také vděčností za to, že mám kolem sebe taky lidi, kteří mě bez výhrad podporují.
„Jaký je hlavní pocit, který máš v souvislosti s porodnicí?“ zeptala se mě homeopatka Kateřina, kteroujsem kvůli depresím navštívila (že bych vyhledala lékaře, nepřipadá v úvahu – stačilo). Zamyslela jsemse. „Znásilnění,“ odpověděla jsem po chvíli. „Dala jsem jim důvěru, že se o mě postarají, a oni zneužilimé bezbrannosti a...“ Dál jsem to nedořekla rozplakala jsem se. Všechny emoce nashromážděné za poslední týdny ze mě tryskaly ven. Je to tak, cítím se znásilněná. Hrubým zacházením, arogancí, neúctou k lidskému tělu, porodnímu procesu i k životu jako takovému.
Štěstí, že existují lidé, jako je Kateřina. Díky ní teď vidím, jaký to všechno mělo smysl, a tím se mi postupně daří se s tímto příšerným zážitkem vypořádat. Vím, že hulvátské chování pracovníků porodnice, které jsem ve své momentální zranitelnosti vztáhla na sebe, je jejich problém, ne můj. Určité situace se prostě dějí a není v mých lidských možnostech mít je pod kontrolou. Můžu alepracovat na tom, abych měla pod kontrolou svůj vnitřní svět, abych události, které se staly, přetavilav kameny, o které se můžu opřít a pokračovat dál ve své cestě životem.
Zároveň to všechno ve mně vzbudilo touhu napsat tento text, přispět svým dílem k tomu, aby naše děti přicházely na svět v bezpečných a důstojných podmínkách, aby nám nebylo bráno právo rodit, jak a kde chceme, a aby s námi bylo v nemocnicích jednáno s respektem, jaký si každá lidská bytost zaslouží.
Hodně jsem totiž přemýšlela. Asi jsem byla naivní. Myslela jsem si, že to, co jsem zažila v motolské porodnici, se dnes už neděje, že to zůstalo zapomenuto v sedmdesátých letech, kdy se novorozenci nosili matkám jen na kojení a matky je ukazovaly přes okno tatínkům, kteří stáli dole pod budovou. No, jak vidět, za těch čtyřicet let jsme se moc daleko neposunuli. Jak jsem vyrozuměla, v Motole si naférovku myslí, že přirozený porod znamená, že dítě po porodu nekoupou a že mu neseříznou pupeční pahýl. Toť vše. Dávali mi najevo, že mít dítě u sebe na pokoji je vysoký nadstandard, jelikož většina dětí je u sester, a co prý bych tedy ještě nechtěla.
Děsí mě taky jedna věc. Kdybych chtěla mít další dítě, co bych asi měla dělat? S největší pravděpodobností by další porod byl ještě rychlejší, zase bychom tedy museli volat záchranku a ta by nás zase odvezla do Motola. Děkuju pěkně, nikdy více. Alternativy? Žádné nejsou. Systém je nenabízí.
Pokud bych se rozhodla mít další dítě, přála bych si, abych si mohla svobodně vybrat, kde a jak se narodí. Mým úkolem jako matky je zajistit pro narození svého dítěte bezpečné podmínky, ať už je tocokoliv. Ačkoliv si to zjevně doktoři nemyslí, právě mně jediné a nikomu jinému přece nejvíc záleží na tom, abychom byli oba zdraví. A jsem to zase jenom já a nikdo jiný, kdo zná nejlíp mé tělo a moje dítě, a je tudíž kompetentní činit patřičná rozhodnutí a brát za ně zodpovědnost.
Přeju si, abych mohla rodit doma, budu-li mít pocit, že je to pro nás bezpečné. Pokud bych cítila, že potřebujeme lékařskou péči v porodnici, přeju si, abych ji mohla vyhledat beze strachu, že budeme znásilněni. Přeju si, aby existovaly porodní domy, které by pro mě byly ideální variantou. Přeju si,

© www.svobodavhlave.cz 2019

abych mohla projevit své přání a uplatnit svá zákonná práva a nebýt kvůli tomu perzekuována. Své tělo a své dítě znám nejlíp já, proto si přeju, aby byl můj názor respektován. Podporujme společně tyto myšlenky – bude-li nás dost, můžeme se posunout blíž k tomu, abychom jednoho dne žili vespolečnosti, která bude o kousek lepší. Svobodnější...
Sloka 5. – Vzkazy
Maminkám
Víte, měla jsem napsaný porodní plán. Měl asi tři strany a všechno, co v něm stálo, jsem považovala za důležité. A myslím si pořád, že to je důležité. Ale ve stavu, v jakém je v současné době české porodnictví, jehož ukázku jsem měla možnost vidět, je třeba přestat řešit detaily jako kdy přestřihnout pupeční šňůru nebo co potom udělat s placentou. Soustřeďme se na to podstatné – obhajujme své právo porodit v podmínkách, které považujeme za bezpečné, a mít své dítě nepřetržitě u sebe.
Lékařům
Pro lékaře mám vzkazy hned tři:

1. Přijměte konečně fakt, že člověk je komplexní bytost. Nelze ho rozložit na soubor navzájem izolovaných čísel ani nelze vytrhnout z kontextu pouze fyzickou stránku a ostatní ignorovat,jak to děláte. Takhle to opravdu nefunguje.
2. Naučte se rozlišovat fyziologii a patologii. Pokud je něco špatně, naplňujte své poslání,zachraňujte zdraví a životy. V opačném případě s respektem a pokorou ustupte do pozadí a nechte přírodu, ať koná. Věřte, že ani ten nejlepší z vás to neumí líp než ona.
3. Naučte se jednat s lidmi s respektem. To, že jste řadu let studovali, vám nedává právo jednat s lidmi jako s kusem hadru. A jestli vás vaše práce nebaví, jděte dělat něco, kde nemůžete napáchat žádné škody.

Rodině, přátelům a známým, kteří mě devět měsíců podporovali, lektorkám a terapeutkám, které mě opečovávaly
Děkuji. Líp to říct neumím...
Soukromým porodním asistentkám
Vytrvejte. Je vás třeba.

© www.svobodavhlave.cz 2019

Paní Mileně, porodní asistentce

Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak vypadá obličej mého syna, když ho něco trápí. Jeneobyčejně spokojený, klidný, když něco potřebuje, prostě mi to „řekne“ – nepláče. A to je z velké části díky Vám, Mileno. Děkujeme.
Sloka 6. – Ozvěna
Homeopatka Kateřina mi to říkala: „Podívej se na něj. Máš dokonalé, zdravé dítě. Tahle dokonalost sezrodila skrze tvoje tělo. Není to samozřejmé. Je to zázrak. To je třeba mít v první řadě na mysli.“
Když jsem od ní jela domů, z terapie, kde jsme řešily moje trauma způsobené pobytem v porodnici,nastoupila jsem do metra. Můj zrak padl na plakát, na kterém byla upoutávka nadace Dobrý anděl. Na obrázku byly čtyři těžce nemocné děti (Duchennova svalová dystrofie, nemoc motýlích křídel apod.) a vedle nich pomůcky, které denně potřebují. Je to pravda. Je to zázrak, mít zdravé dítě, a jetřeba si toho vážit a víc neřešit. Ale taky je třeba ho v tom zdraví udržet, i když to někdy znamená dělat něco jinak, než si to myslí většina. Nebo doktoři. Odvrátila jsem od plakátu zrak na druhoustranu vozu a zahlídla další plakát: Kéž jsou všechny bytosti šťastny... Náhoda? Kdo ví...
S láskou a přáním štěstí všem bytostem Petra, Václav a Janíček

© www.svobodavhlave.cz 2019