Tandemový seskok v Příbrami ze 4000 metrů

Milena 

vnučka Anna 

Ráda překonávám výzvy, jednu jsem dostala letos  v dubnu.

Procházela jsem se poblíž příbramského letiště a dolů padaly jak medůzky lidé na padácích.Řekla jsem si, že bych také vyskočila, abych zkusila jaké to je.

Povídám Anničce: " Zkusíš to také ?"

"Ano", odpověděla vnučka. Přání se plní ihned.

 Za hodinu jsme seděli v letadle, které stoupalo k obloze. 

V letadle byli také fotografové a tandemoví instruktoři.

Další postup  v mém životě, zbavím se strachu z výšek, překonám to a vyskočím.

První skáče Anička. Vzpomínám na válečné filmy, kdy jsem obdivovala odvahu vojáků, kteří byli vysazeni do neznáma. 

Ještě že žijeme v míru  a přesto je nutno překonávat sám sebe.

První skáče Anička bokem, bez strachu, moje vnučka.

Já jako druhá, instruktoři si nás připli popruhami na sebe, je to pocit bezpečí, pocit transformace s někým, koho máte za zády a přesto jste sama.

Před Vámi země, kulatá, zelenohnědá, obrovský prostor, do kterého se vrhám.

"Skočíme si to saltem, Mileno " slyším ze zadu a po příblížení do skákajícího prostoru se odevzdávám muži, který si skok zjevně užívá  a já padám do neznáma, zavřu oči a padám, letím, cítím vítr v tváři a slyším  někoho, kdo mi říká, jestli je mi dobře.

Cítím přitomnost okamžiku, letíme spolu jako ptáci - je to dobře vidět na foto.

Okamžik, který Vás pohltí, otevírá se padák a za chvíli pohodlně přistáváme na zemi.

Objetí s instruktorem je intuitivní a přátelské s poděkováním,pár metrů ode mě je Anička.

"Tak jsme to zvládli, babi! 

Děkuji všem, kteří mi provedli touto nádhernou letovou výpravou!