Porod koncem pánevním Praha Podolí
Poloha koncem pánevním? Ano, takže jaký termín porodu sekcí by se vám hodil...?
….,,Ale já bych ráda“,chci se začít bránit....,,Ano, ano, jistě, chápu, chcete to mít co nejdříve za sebou“, skočí mi do řeči pan doktor (uznávaný lékař porodnice Podolí)...... Kdybych řekla, ano, chci, hodí se mi ten a ten termín, byl by to vlastně docela smutný příběh, ale ten můj není!
Od narození mého syna Alberta už uběhlo 7 měsíců. Tento příběh jsem postupně psala po celou tuto dobu, potřebovala jsem, aby ve mně všechny myšlenky a pocity, které jsem po porodu měla, dozrály. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli vůbec chci tento příběh sdílet, protože jde o velmi choulostivou a osobní záležitost. Sdílím ho nyní s vámi proto, že bych si přála, aby třeba alespoň trochu někomu pomohl. V mé situaci se totiž ocitá jistě mnoho dalších žen. Přirozený porod koncem pánevním není tak častý a ano, má svá rizika, ale pokud to je jen trochu možné a žena i dítě mají předpoklady k úspěchu, je skvělé, když se to povede. Důležité je chtít a mít okolo sebe lidi, kteří vás v tom podpoří a pomůžou vám. Zároveň se i lehce dotýkám velmi kontroverzního tématu českého porodnictví, které je potřeba zásadné změnit. Domnívám se, že změna je možná jen pouze tehdy, když budeme o problémech mluvit. Mohla bych zde zdlouhavě a podrobně popisovat naprosto nelidský přístup lékařů i sester, se kterými jsem se za dobu těhotenství, porodu i šestinedělí setkala. Nebudu se však o tomto tématu více rozepisovat, moje rada je, nenechte se a bojujte za svá práva v každé situaci! V neposlední řadě tímto příběhem vzdávám hold mé porodní asistence Mileně, bez které by asi konec tohoto příběhu nebyl tak dobrý. Mileno jsi skvělá a moc ti fandím!
První měsíce těhotenství
Jak to tak bývá, začátek těhotenství provází nadšení, euforie, radost, ale také obavy, jak to všeho zvládnout, jaké to bude a co vlastně těch celých 9 měsíců vůbec obnáší. První 3 měsíce se nám s manželem podařilo vše udržet v tajnosti. Zároveň toto období bylo téžké v tom, že tu novinku nemůžete sdílet s někým zkušenějším a jste vlastně na všechno sama, odkázána na knihy, internet a možná ještě vašeho gynekologa.
Návštěvy u gynekologa mi nikdy v minulosti příjemné nebyly, pan doktor mě vždy odbyl větou, tak jak se máte Lucie, vyšetřil a tím to končilo. Třeba však říct, že mi to nevadilo, jsem člověk tichý a s nikým se zbytečně nevybavuji, pokud to není nutné, žádný problém jsem nikdy neměla, tak co. V těhotentsví jsem si však říkala, že by možná bylo fajn, kdyby se mi pan doktor věnoval trochu víc. To se však nestalo. Při první návštěvě k potvrzení těhotentsví mi nabídl balíček nadstandartních služeb, které nehradí pojišťovna. Z pana doktora jsem měla pocit, že když si balíček nezakoupím, už se mě nezeptá ani na to jak se mám a bude mě považovat za krkavčí matku čekatelku. Tak jsem poslušně zaplatila 2000 Kč a těšila se na pravidelný ultrazvuk při každé prohlídce a fotku miminka v bříšku. Ano, balíček skutečně obsahoval jen tyto položky navíc. Teď už vím, že takto časté ultrazvuky příště chtít nebudu, byly vlastně naprosto kontraproduktivní, ale o tom někdy příště....
Ve 14. týdnu jsem se přihlásila do nemocnice v Podolí a měla radost, že jsem vybrala tu nejlepší porodnici v Praze...
Těhotentsví jsem si spokojeně užívala a prvních 6 měsíců bylo až na pár chvilek velmi pohodových. Miminku se v bříšku pěkně vedlo, krásně rostlo a vše bylo v naprostém pořádku.
Miminko je stále hlavičkou nahoru
Ještě než jsem přišla do jiného stavu, říkala jsem si, že asi může být fajn mít svou vlastní porodní asistentku. Moc jsem nevěděla, jak to vlastně chodí a moje sestra Tereza mi pak říkala, že ona někoho takového měla během obou těhotenství a tak jsem nad tím začala uvažovat také. Zároveň jak se porod přibližoval, čím dál tím víc jsem se utvrzovala v tom, že chci rodit přirozeně, pokud možno bez analgetik. Na porod jsem se vlastně těšila, na ten nový zážitek, který jsem trochu brala i jako sportovní výkon. Celý život aktivně pracuji se svým tělem, v posledních letech navíc praktikuji yogu a tak nějak jsem cítila, že moje tělo je na to připraveno, a že se celoživotní poctivá dřina snad vyplatí. Začátkem listopadu, v 31. týdnu těhotenství, mi pan doktor při další ultrazvukové kontrole oznámil, že miminko je stále hlavičkou nahoru a že to tedy vůbec nevypadá dobře. Zeptala jsem se, jestli je ještě šance, aby se přetočilo a co bych pro to mohla udělat. Bylo mi řečeno, že šance tam teoreticky i je, no a že mohu zkusit dělat třeba kočičí hřbety, že to prý pomáhá. No ale ať se už připravím na to, že takové děti se rodí sekcí. Tehdy mi to nepřišlo, ale teď vím, že mě z mého pohodového těhotenství hodil úplně mimo – do stresu a nejistoty. S touto zprávou jsem se vydala domů a začala hledat. Někde doporučovali zmiňované kočičí hřbety, jinde zase mosty a další krkolomné polohy a to třeba i za použití žehlícího prkna. Zakoupila jsem i olej kotrmelec, který ve své, mimochodem jinak skvělé, knize doporučuje Ingeborg Stadelmann.
Pak Evu, maminku mého manžela napadlo, že vlastně jedna paní, kterou známe z yogy je nejen yogínka, ale také porodní asistentka, jmenuje se Milena.
Hned jsem Mileně volala, ta mě uklidnila, ať nic neřeším, že na otočení je času dost a domluvili jsme se na schůzce v dalším týdnu. Hodně mě tím uklidnila a já si myslím, že to, že jsem se dostala z mé nepohody velmi rychle do klidu, byl jeden z důležitých bodů zdárného konce. Nestresovala jsem se, nijak zvlášť to neřešila a nechala to plynout, vlastně až do samého porodu. Po každé návštěvě Mileny u nás doma jsem se pak cítila mnohem uvolněnější a jistější, že se buď miminko ještě otočí nebo, že to prostě nějak zvládnu. Naopak po každé kontrole na gynekologii jsem měla pocit, že nad vším ztrácím kontrolu a že se musím začít připravovat na porod císařským řezem.
Závěrečné týdny těhotenství – miminko setrvává ve stejné poloze
Asi ve 36. týdnu jsem začala chodit na pravidelné kontroly do Podolí. První zážitek s mojí porodnicí, kde mám porodit, byl poměrně nepříjemný. Nejprve jsem musela absolvovat monitor miminka. To vypadá tak, že jdete do místnosti, kde vedle sebe v nevábných křeslech sedí dalších asi 8 žen, místností buší srdíčka miminek a vás tam posadí. S komentářem, jak malé břicho mám a jestli tam jsem vůbec správně, mě opásali měřidli. Sestřičky střídavě obcházely všechny ženy a před zraky ostatních potupně vysvětlovaly, co všechno žena nemá nebo neudělala (nenajedla se, málo dýchá, moc dýchá, nevzala si pití, nevzala si hroznový cukr, nepije, blbě sedí, blbě stojí...) a proč miminko nespolupracuje a že takový či onaký monitor se tedy panu doktorovi líbit nebude! S mojí sestrou jsme později konstatovaly, že i ona se tam vždy cítila jak v nějaké továrně na motýli(miminka), jako housenka zavěšená v řadě dalších kokonů...Po monitorování jsem čekala 3 hodiny na kontrolu u lékařky, kde jsem se nedozvěděla vlastně nic, jen to, že miminko mám koncem pánevním (což jsem již věděla, hmm) a že půjdu příští týden k primáři do speciální poradny.
Bylo 14 dní před termínem porodu a já začala být už trochu nesvá, ale protože byly zrovna Vánoce, tak jsem si je chtěla užívat v klidu, nijak zvlášť jsem to tedy neprožívala. Už jsem i počítala s tím, že se možná sekci nevyhnu a začala řešit, jak si tu operaci pokud možno co nejvíc zpříjemnit (přesný porodní plán, pokud možno nepřevezení na jednotku intenzivní péče, rezervace nadstandartního pokoje, možná homeopatika, atd.). S Milenou jsme byli stále v kontaktu, doporučované koupele a polohování jsem dodržovala a stále doufala v otočení miminka správným směrem. S miminkem jsem si co nejvíce povídala, domlouvala mu ať se otočí, že to spolu všechno zvládneme.
Poslední týden těhotenství – masáže a thajská jídla dělají zázraky
Kontrola u pana primáře v Podolí mi pak vlastně docela pomohla. Pan doktor se mě ani nezeptal, jak bych chtěla rodit a rovnou, skoro ještě ve dveřích řekl, že naplánujeme termín sekce. Nečekal však, že mu vysvětlím mojí touhu po přirozeném porodu a to klidně i koncem pánevním. Velmi překvapeně, skoro až fascinovaně si mě prohlédl a řekl, že se na to tedy podíváme. Po kontrole a ultrazvuku shledal mojí žádost přirozeného porodu za možnou. Samozřejmě mi zopakoval všechna rizika tohoto porodu a ještě jednou doporučil císařský řez. Tlačil na mě, ať se hned rozhodnu o postupu, což bylo dost nepříjemné. Rozhodněte si jen tak během pár minut o osudu vašeho dítěte...Nakonec jsem udělala kompromis, že miminku dáme čas až do plánovaného termínu porodu a sekci naplánujeme pár dní po termínu později (pan doktor totiž chtěl sekci plánovat ještě před oficiálním termínem).
S Milenou jsme si vyměnily několik zpráv, že s případným spontáním porodem KP mi v Podolí pomůžou, že mi již odchází hlenová zátka a zatím vše fajn.
Moje sestra Tereza mi pak ještě doporučila paní, která dělá příjemné olejíčkové masáže a mohla by mi také na míru namíchat olej na případnou jizvu po císařském řezu. Bylo pondělí 4.1., přesně čtyři dny před termínem porodu a sedm dní před naplánovanou sekcí a já se celý den těšila na odpolední masáž. V příjemném vinohradském bytě jsem si s paní masérkou krásně popovídala, absolutně nenuceně jsme probrali vše okolo mého těhotenství a dospěli k závěru, že bych se potřebovala jen tak uvolnit, dodat si klid a pohodu. Po úžasné jemné masáži jsem se opravdu cítila, jakoby ze mě něco spadlo, krásně odpočatá a klidná. Venku začalo sněžit a manžel mě vyzvednul, abychom si spolu zašli na večeři. U velmi pálivého thajského jídla jsem si ještě povzdechla, že vlastně nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem souhlasila s domluveným termínem císařského řezu. Myšlenka, že dítětí naplánujete termín, kdy se narodí, se mi vůbec nelíbila. Co kdyby miminko chtělo ještě v bříšku zůstat o pár dní déle? Co když je termín porodu špatně určený? To všechno mi letělo hlavou....ale řešení přišlo již za pár hodin.
22 hodin s tím nejlepším koncem
Po večeři jsme dorazili domů okolo 19. hodiny. Někdy po desáté večerní jsem začala cítit jemnou bolest v podbříšku..... Nevěnovala jsem tomu větší pozornost a šla spát, jako obvykle. Už jsem ale neusla. Lehká bolest totiž pomalu začala přecházet ve větší a okolo třetí hodiny ranní mi došlo, že to asi budou ty konktrakce, zatím nepravidelné. V 6 hodin ráno jsem si napustila vanu a šla relaxovat. Nevěřili byste tomu, ale mě ještě stále vůbec nedocházelo, že rodím!!! Změřila jsem si pravidelnost kontrakcí, které byly asi po pěti až šesti minutách. V 9:00 jsem zavolala Mileně, že se asi už něco děje. Milena neváhala a řekla, že k nám jede. Byla zrovna na cestě do studia Bikram Yogy a protože my bydleli jen pár kroků odtud, přijela k nám do 30 minut. Její příchod mě hodně uklidnil. Milena mě vyšetřila, poslechla miminko a řekla, že jsem otevřená asi na 3 cm a vše se jeví moc pěkně. Podle ní porod postupoval zatím vzorově, ale protože miminko bylo v poloze KP, rozhodli jsme, že nebudeme příliš dlouho doma zůstávat a pro jistotu vyrazíme do porodnice. Manžel ještě zaběhl koupit svačinu pro nás pro všechny, na rychlo sehnal i termofory a sbalené tašky odnesl do auta. Já se cítila krásně, ačkoli kontrakce sílily, začala jsem se těšit, jaké to celé bude. Byla jsem klidná a plná optimismu, že to všichni společně zvládneme. Tu pohodu možná způsobily hormony, něco určitě přidaly i Bachovky, které mě vlastně provázely celý porod a mohu je všem jen doporučit, ale hlavní byla přítomnost Mileny. Když rodíte poprvé, potřebujete někoho, komu věříte a na koho se můžete spolehnout. Bydleli jsme v pátém patře bez výtahu. Celých 9 měsíců jsme s mým Kájou vtipkovali, že až to přijde, snese mě klidně i na zádech. Nebylo třeba, ačkoli s malými přestávkami v průběhu kontrakce, sešla jsem to v pohodě sama. I do Podolské porodnice jsem došla po svých až z venkovního parkoviště, zastavila jsem se jen jednou, z hluboka se nadechla a řekla si, jdeme na to, miminko chce na svět samo!
Po zdlouhavém příjmu, kdy jsem už po několikáté musela zopakovat všechny informace o mě a mých blízkých, mě prohlédla paní doktorka a konstatovala, že si mě tu už nechají. Odevzdala jsem doma poctivě vyplněné souhlasy s porodem koncem pánevním, císařským řezem a epidurálem, potvrzení o zaplacení za doprovod dvou osob a společně s Kájou a Milenou nás odvedli na můj porodní sál. Bylo cca 13 hodin. Já chtěla jediné, lehnout si do postele, odpočívat a prodýchávat si kontrakce. Milena to viděla stejně, nechala mi do termofor nalít horkou vodu a přiložila na podbříšek a bedra. Už bych si to skoro začala užívat, ale bylo třeba ještě napíchnout mi kanylu, naměřit monitor a nabrat krev....Přítomnost mého manžela a Mileny byla naprosto zásadní pro hladký průběh následujících 8 hodin na porodním sále. Já byla šťastná, že mám Káju u sebe a Milena mi dodávala sílu a jistotu. Hlavně díky přítomnosti Mileny nás nechával nemocniční personál většinou být a nevšímal si nás a to bylo skvělé. Chtěla jsem jen klid, ticho a přítmí. Paradoxně nejlepší bylo, když vypadl na pár hodin proud a nesvítila světla, dokonce jsme všichni tři krátce usnuli a odpočinuli si. Na nějakou chvíli jsem i poznala, jaké to tedy asi je, když máte u porodu absolutní klid a pohodu. Dostala jsem se totiž až do hipnotického stavu, byla jsem jakoby omámená a to bez jakékoli chemie vpuštěné do mého těla. Takhle asi vypadají domácí porody...
Všechno postupovalo jak mělo a ačkoli jsem byla již bolestí značně vyčerpaná, sílu jsem stále měla, ono je to vždycky v hlavě, tělo zvládne neskutečné věci...
Závěr šel pak velmi rychle, v kleku na zemi mi praskla voda, což byl mimochodem naprosto úžasný zážitek, to musíte zažít:) A pak se začali dít věci! Do našeho pokoje proudili různí lidé, už si ani nepamatuji, kolik jich tam nakonec bylo, každopádně hodně. Dozvěděla jsem se zpětně, že několik doktorů se na můj ,,netradiční“ porod přišlo jen ze zvědavosti podívat, měla jsem tedy i obecenstvo. Rodit jsem musela na posteli v poloze na zádech, jiná poloha není u porodu KP povolená. Nakonec do pokoje nakráčel i pan porodník. Docela mladý pán, s lehkým úsměvem a trochu ironickým tonem hlasu, velký suverén. Oblékl si gumový overal a já si představila jediné, vysoké gumové holinky, které nosí můj táta na ryby...Následovalo několik příkazných vět, co jako mám dělat a jak to bude. V tomto stavu, kdy opravdu nevíte co se s Vámi děje a co dřív se mě tázali, zda souhlasím s podáním oxitocinu na závěrečné kontrakce. Milena přikývla a tak jsem též souhlasila. Jestli souhlasím s nástřihem se mě už nikdo neptal, prostě ho provedli. Za několik málo minut byl Albert na světě, pěkně netradičně, zadečkem napřed. Bertíčka mi dali krátce pochovat, ale bohužel se nekonal žádný bonding, protože prý Bertík špatně dýchal a museli ho odnést do inkubátoru. Jsem si jistá, že za jeho špatné dýchání mohl závěrečný oxitocin, se kterým jsme bohužel svolili, protože jinak se mu vedlo celý porod skvěle. No, kdo ví, jak to bylo. Moje další teorie je, že mi ho prostě nechtěli nechat, protože náš pokoj byl až přes chodbu od jejich oddělení, tak aby tam moc často za mnou nemuseli....Každopádně za pár hodin jsem již měla Bertíka u sebe, jeho prý nízká teplota se okamžitě zvedla u mě v posteli a vlastně od té doby jsme pořád spolu, až do teď, kdy tady sedím se spokojeně oddechujícím spícím Albertem na mé hrudi.
Naše porodní skupina
Vždycky budu vděčná za skvělou práci mé porodní asistentky Mileny, moc děkuju! Děkuju i mému manželovi Kájovi, při narození svého syna měl také nezaměnitelnou roli a svým věčným klidem a pohodou byl důležitou součástí. Bylo mi ctí vás dva mít u sebe!
Lucie a Bertík pár minut po porodu
Vítej u nás maličký
Žádné komentáře:
Okomentovat